Akcionář jako spotřebitel?



Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá (namátkově srov. rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon1652/97, ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 4060/2007, ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2830/2011, ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1285/2013, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 22. 7. 2015), že společník obchodní korporace (člověk) není z důvodu účasti v ní podnikatelem.

 

V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud jako spotřebitelskou posoudil mandátní smlouvu, kterou na jedné straně uzavřel společník společnosti s ručením omezeným (fyzická osoba) a na druhé stráně advokát, jejímž předmětem byla právní pomoc ohledně obchodního podílu a ukončení jednatelství. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že společník v tomto vztahu vystupoval mimo rámec své obchodní nebo podnikatelské činnosti, tj. za účelem osobní potřeby, a nikoli (jako podnikatel) za účelem dosažení zisku při soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

 

Shora uvedený závěr má mimořádný význam pro korporátní praxi. Je tomu tak zejména proto, že na právní poměry týkající se podílu v obchodní korporaci (např. koupě, směna, darování, zatížení) ve vztazích B2C bude třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele (kupř. § 1810 a násl. o. z.) a zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě 2158 a násl. o. z.[1]); společník (fyzická osoba) zpravidla bude současně také slabší smluvní stranou, a proto se na daný vztah použijí rovněž ustanovení chránicí slabší stranu (§ 433, § 630 odst. 2, § 1798 a násl., § 2898 o. z.), atd.

 

Nemusí tomu však tak být za všech okolností. Lze se totiž kupř. představit situaci, kdy fyzická osoba bude uskutečňovat svůj podnikatelský záměr prostřednictvím nabývání majetkových účastí v obchodních korporacích. Na takového profesionálního společníka tudíž bude možné jen stěží nazírat jako na spotřebitele, resp. slabší smluvní stranu. V jeho případě tedy půjde o klasického podnikatele, jelikož tato činnost snese měřítka podnikatelské činnosti (§ 420 odst. 1 o. z.).

 

Zvláštní pozornost si pak zasluhují ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných mimo obchodní prostory (§ 1828 o. z.). Pakliže v praxi dochází k výkupu podílů (nejčastěji akcií), jsou smlouvy o jejich převodu zpravidla uzavírány v domácnosti společníků (akcionářů), tedy mimo obchodní prostory kupujícího (podnikatele). V takovém případě má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne jejího uzavření (§ 1829 odst. 1 o. z.). Pokud by však smlouvu uzavřel advokát v postavení zástupce kupujícího (podnikatele) např. ve své advokátní kanceláři, pak by se už o smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory nejednalo a spotřebitel (prodávající) by právo odstoupit od smlouvy neměl (viz eurokonformní výklad dotčených ustanovení: „Obchodní prostory osoby, která jedná jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení, jak stanoví tato směrnice, by měly být považovány za obchodní prostory ve smyslu této směrnice.“[2]). Stále by však šlo o spotřebitelskou smlouvu se všemi důsledky z toho vyplývajícími (např. § 1812 a § 1813
o. z.).  

 

V této souvislosti je pak třeba upozornit na odst. 2 téhož ustanovení, podle kterého: „Nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení podle odstavce 1. Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.“[3] Na toto ustanovení je tedy třeba zvlášť pamatovat při přípravě smluvní dokumentace, jinak se spotřebiteli prodlužuje lhůta pro odstoupení od smlouvy v krajním případě ze čtrnácti dnů až na jeden rok a čtrnáct dnů.

 

Občanský zákoník v § 1837 písm. b) stanoví následující výjimku z možnosti spotřebitele odstoupit od smlouvy, která dopadá mj. i na dispozice s podílem v obchodní korporaci: „Spotřebitel není oprávněn odstoupit od smlouvy o dodávce zboží nebo služby, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli podnikatele a k němuž může dojít během lhůty pro odstoupení od smlouvy.[4] Po mém soudu lze toto ustanovení vztáhnout toliko na veřejně obchodovatelné tituly a nikoliv kupř. na akcie, se kterými se takto neobchoduje, tedy na akcie, které jsou z povahy věci nelikvidní. Není u nich totiž naplněna hypotéza předmětné normy. Během lhůty pro odstoupení od smlouvy nelze totiž (jak velí obecná lidská zkušenost) předpokládat, že by mohlo dojít k výchylce jejich ceny směrem dolů, ze které by mohl spotřebitel odstoupením od smlouvy těžit, čemuž se snaží právě § 1837 písm. b) o. z. předejít.

 

Ve spotřebitelské smlouvě, jejímž předmětem je podíl v obchodní korporaci, nelze platně sjednat např. rozhodčí[5] či prorogační[6] doložku, neuplatní se zde kupř. census 50.000 Kč z hlediska přípustnosti dovolání v civilním řízení.[7] A tak by se dalo pokračovat dál a dál…

 

[1] K odpovědnosti za vady podílu srov. např. tyto rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 938/2012, usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1335/2012, rozsudek ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1365/2013, usnesení ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1109/2015 či usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5452/2008.

[2] Bod 22 Směrnice Evropského parlamentu A Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (dále jen „Směrnice“).

[3] Podle § 1820 odst. 1 písm. f) o. z. přitom platí, že směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, je podnikatel povinen spotřebiteli sdělit v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví v současné době nařízení vlády č. 363/2013 Sb.

[4] Citované ustanovení vychází ze Směrnice, konkrétně z čl. 16, který v písm. b) normuje: Členské státy nestanoví právo odstoupit od smlouvy vymezené v článcích 9 až 15 v případě smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory, pokud jde o: dodání zboží nebo poskytnutí služeb, jejichž cena závisí na kolísání cen na finančním trhu, které obchodník nemůže ovlivnit a k němuž může dojít během lhůty pro odstoupení od smlouvy.

[5] § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

[6] § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

[7] § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

 

Článek byl publikován dne 13. 3. 2018 v časopise Právní rádce.

Chcete vědět víc?
Mgr. Vladimír Janošekadvokát
- právní expertíza a due dilligence
- korporace, cenné papíry
- spory společníků
- ústavní právo
- litigace


janosek@arws.cz + 420 770 115 020