Je možné účelově dělit veřejné zakázky?

S tím, jak v českém prostředí vzrůstá množství veřejných zakázek, stoupá i snaha některých zadavatelů vyhnout se zákonným povinnostem se zadáváním veřejných zakázek spojeným, případně uložené povinnosti zmírnit. Je možné účelově dělit veřejné zakázky?

V souvislosti s výše uvedeným se pak můžeme čím dál častěji setkat s případy, kdy zadavatel veřejnou zakázku účelově rozdělí. Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZVZ“) sice sám v § 101 rozdělení veřejné zakázky umožňuje, avšak jen za zákonem stanovených podmínek.

Tyto podmínky stanovuje mj. § 35 ZVZ, který uvádí i to, že zadavatel může veřejnou zakázku rozdělit na více částí, které jsou ve vzájemné časové, věcné a místní souvislosti, pouze v případě, že tím neobejde povinnosti zákonem stanovené. Mezi další povinnosti patří také povinnost stanovit dle § 18 ZVZ předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, kterou zadavatel rozdělil na části tak, že sečte předpokládané hodnoty všech dílčích částí veřejné zakázky. Tento konečný součet pak tvoří jeden funkční celek, na jehož základě se určuje režim, v jakém bude veřejná zakázka zadávána.

V současnosti se však rozmáhá praxe zadavatelů, kteří účelovým rozdělením veřejné zakázky na více samostatných veřejných zakázek (které by ale správně měly být pouze dílčí částí veřejné zakázky) dosáhnou umělého snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky.

Tímto jednáním se zadavatelé snaží dosáhnout toho, že např. z jedné nadlimitní veřejné zakázky rozdělením vznikne několik „menších“ veřejných zakázek, jejichž předpokládaná hodnota už ale bude odpovídat veřejné zakázce podlimitní nebo veřejné zakázce malého rozsahu. V důsledku toho by byla veřejná zakázka zadávána v jiném (mírnějším) režimu, než by správně být měla, a tedy v rozporu s § 18 ZVZ.

V takových případech pak soudy, příp. jiné správní orgány při zjišťování, zda je konkrétní plnění ve prospěch zadavatele veřejné zakázky jedinou veřejnou zakázkou, nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, musí zkoumat věcný charakter takového plnění. V případech, kdy zadavatel poptává plnění svým charakterem totožné či obdobné (tj. zejména v případech, kdy je plnění stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavatele v témže časovém období a za týchž podmínek co do charakteru plnění), musí být veřejná zakázka zadána jako jediná veřejná zakázka dle ZVZ (která ale samozřejmě může být rozdělena v souladu se zákonem).[1]

V této souvislosti pak ještě zbývá připomenout zdánlivou odlišnost mezi předchozí a současnou právní úpravou zadávání veřejných zakázek při posuzování toho, zda spolu několik veřejných zakázek, resp. plnění, souvisí natolik, že je nutné je považovat za jednu veřejnou zakázku.

Souvislost plnění dílčích veřejných zakázek byla totiž z hlediska zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, posuzována ze čtyř základních kumulativních hledisek, a to z hlediska věcného, časového, místního a funkčního. Naproti tomu úprava obsažená v ust. § 18 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb.,
o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, určuje, že součet předpokládaných hodnot jednotlivých plnění musí zahrnovat předpokládanou hodnotu všech plnění, která tvoří jeden funkční celek a jsou zadávána v časové souvislosti. Popisovaná odlišnost však neznamená, že se výše uvedená hlediska mění. Věcná a místní hlediska tak budou i nadále zohledňována, neboť je zákonodárce podřazuje pod hledisko funkčního celku.

Lze tedy shrnout, že ve výše popsaných případech, kdy zadavatel vydává dílčí veřejné zakázky za zakázky samostatné za účelem zdánlivého snížení jejich předpokládané hodnoty, se jedná o obcházení zákona, které je v rozporu nejen se základními právními zásadami, ale i s pravidlem výslovně uvedeným v § 35 ZVZ.

_______________________________________
[1] viz např. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 3 As 73/2014-50