Trestní odpovědnost firem: právní rámec, příklady a prevence

23.6.2025

Trestní odpovědnost právnických osob je klíčovým tématem v oblasti firemního práva, které v České republice nabývá na významu od přijetí zákona č. 418/2011 Sb. Tento právní rámec umožňuje stíhání firem za širokou škálu trestných činů, od korupce po ekologické delikty, a to i v případě, kdy konkrétní pachatel není identifikován. Zároveň přináší firmám možnost zproštění odpovědnosti, pokud prokážou, že vynaložily veškeré úsilí k prevenci protiprávního jednání prostřednictvím efektivního compliance programu. Tento článek se zaměřuje na právní aspekty trestní odpovědnosti firem, konkrétní příklady a praktické kroky, jak se vyhnout právním rizikům, a zároveň chránit pověst a stabilitu podniku.

Autor článku: ARROWS advokátní kancelář (JUDr. Kateřina Müllerová, office@arws.cz, +420 245 007 740)

Co znamená trestní odpovědnost právnických osob 

Trestní odpovědnost právnických osob je koncept, podle kterého může být ze spáchání trestného činu obviněna a odsouzena nejen fyzická osoba (jednotlivec), ale i právnická osoba (např. obchodní společnost). V České republice byla tato odpovědnost firem zavedena od 1. ledna 2012 zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen ZTOPO). Do té doby platilo, že společnosti samy nemohly být pachatelem trestného činu – postihováni byli jen konkrétní zaměstnanci či manažeři. Po roce 2012 však trestní právo umožňuje stíhat a potrestat i firmu jako takovou vedle (nebo místo) jednotlivce.

Zákonný rámec. ZTOPO upravuje podmínky, za nichž nese firma trestní odpovědnost, jaké tresty jí mohou být uloženy a jak probíhá trestní řízení proti právnické osobě. Působnost zákona je velmi široká – vztahuje se na všechny právnické osoby soukromého i veřejného práva (obchodní společnosti, družstva, spolky, nadace, školy, nemocnice apod.). Výjimkou je Česká republika a územní samosprávné celky (obce, kraje) při výkonu veřejné moci, které stíhány být nemohou. Pokud však stát či obec vystupuje skrze svou firmu nebo majetkovou účast v obchodní společnosti, taková firma už odpovědnost nese.

Trestné činy firem. Původně zákon obsahoval výčet 84 trestných činů, za které mohla být právnická osoba stíhána. Novelou v roce 2016 ale došlo ke zásadnímu rozšíření: ZTOPO nyní stanoví negativní výčet několika málo trestných činů, kterých se právnická osoba nemůže dopustit (typicky jde o delikty osobní povahy, např. bigamie, nebezpečné pronásledování, rvačka či vzpoura vězňů). Všechny ostatní trestné činy uvedené v trestním zákoníku mohou být firmě přičteny, pokud jsou spáchány za podmínek podle ZTOPO. Tím se počet potenciálních deliktů firem rozšířil z původních 83 na zhruba 200 skutkových podstat. V praxi to znamená, že firmy mohou být stíhány za širokou škálu protiprávních jednání – od korupce a podvodů až po ekologické trestné činy či ohrožení zdraví a bezpečnosti. Zákon tak do jisté míry „zrovnoprávnil“ zacházení s pachateli – dnes za většinu trestných činů může nést odpovědnost jak fyzická osoba, tak při naplnění zákonných podmínek i osoba právnická.

Důležité je také zmínit zásadu souběžné a nezávislé odpovědnosti fyzických a právnických osob: Pokud zaměstnanec nebo jiný jednotlivec spáchá trestný čin, neznamená to, že odpovědnost firmy nastupuje místo něj – naopak mohou být odsouzeni oba dva. Zákon výslovně uvádí, že trestní odpovědnost právnické osoby není dotčena odpovědností fyzických osob. Firma tedy může být stíhána i tehdy, když konkrétní pachatel z řad zaměstnanců není znám, usvědčen nebo je například nepříčetný či zemře. Nejvyšší soud toto potvrdil už v roce 2016 (kauza CAFOUREK, s.r.o. sp. zn 5 Tdo 784/2016): i pokud se nepodaří zjistit konkrétního zaměstnance, který čin spáchal, může být firma odsouzena, existují-li důkazy, že nějaká osoba v okruhu odpovědných pracovníků spáchala protiprávní jednání v zájmu firmy. Pro orgány činné v trestním řízení tedy stačí prokázat, že došlo k trestnému činu a že pachatelem musel být někdo z vedení či zaměstnanců firmy – není nutné vždy individuálně odsoudit konkrétního člověka, aby mohla nést odpovědnost i společnost.

 

Podmínky odpovědnosti: kdy může být firma stíhána za jednání jednotlivce

Přičitatelnost jednání. Aby konkrétní protiprávní jednání fyzické osoby mohlo být přičteno právnické osobě (firmě), musí být splněny zákonné podmínky definované v § 8 ZTOPO. V první řadě jde o to, kdo se činu dopustil a v čí prospěch nebo rámci jednal. Firma nemá vlastní „vůli“, jedná vždy prostřednictvím lidí – zákon tedy stanoví okruh osob, jejichž jednání “se počítá” jako jednání firmy. Patří sem zejména osoby na vedoucích a řídících pozicích:

  • Statutární orgán nebo jeho člen, případně jiná osoba, která je oprávněna jednat jménem firmy (např. jednatel s.r.o., člen představenstva a.s.).
  • Osoba ve vedoucím postavení vykonávající řídící nebo kontrolní činnost v rámci firmy, i když není statutárním orgánem (např. člen dozorčí rady, vedoucí manažer apod.)
  • Ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení firmy, typicky tzv. ovládající osoba (např. dominantní společník či faktický majitel, který i bez formální funkce udílí pokyny).
  • Zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů – sem spadá kterýkoli pracovník firmy při výkonu svých povinností. U řadových zaměstnanců ovšem zákon vyžaduje splnění dalšího předpokladu: buď musí jednat na základě pokynu či schválení výše uvedených vedoucích osob, anebo vedoucí osoby zanedbaly povinný dohled či preventivní opatření, která po nich lze spravedlivě požadovat, aby takovému jednání zabránily. Prakticky řečeno – firma odpovídá za trestný čin zaměstnance buď tehdy, pokud mu to vedení nařídilo či posvětilo, nebo pokud management selhal v nastavení kontrol, školení a pravidel (compliance), které by takovému protiprávnímu chování předešly. Tato podmínka zdůrazňuje význam prevence uvnitř firmy: pokud společnost prokazatelně měla účinná interní opatření a kontroly, může se z odpovědnosti za exces zaměstnance vyvinit – tomu se věnujeme níže.

Kromě okruhu osob je druhou klíčovou podmínkou účel a kontext jednání. Zákon požaduje, že čin musí být spáchán v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti. Tím se omezuje odpovědnost firmy jen na situace, kdy protiprávní jednání souvisí s podnikáním nebo působením té firmy a zároveň jí má (alespoň potenciálně) přinést nějaký prospěch (majetkový či nemajetkový). Příklad: Pokud zaměstnanec spáchá podvod, aby neoprávněně obohatil firmu nebo zlepšil její tržní postavení, jde o jednání v zájmu firmy. Podobně pokud manažer poruší zákon při běžné obchodní činnosti firmy (např. při uzavírání smluv, nakládání s odpady, vedení účetnictví apod.), jde o jednání v rámci činnosti firmy. Naopak, jestliže někdo zneužije postavení ve firmě čistě k osobnímu prospěchu a firmě tím nepřináší ani nemá přinést žádnou výhodu, jde o tzv. exces jednotlivce, za který firma neodpovídá. Například pokud si zaměstnanec nechá tajně slíbit úplatek za to, že před vedením zamlčí stížnost klienta na vadný produkt, nejedná v zájmu firmy (spíše na její úkor).

Souběh s odpovědností jednotlivce. Jak již bylo zmíněno, odpovědnost firmy nevylučuje stíhání konkrétního pachatele. ZTOPO v § 9 stanoví, že trestní odpovědnost právnické osoby není závislá na tom, jak dopadne stíhání fyzické osoby. Firmu tedy lze odsoudit i v situaci, kdy např. viník z řad zaměstnanců není usvědčen nebo nemůže být potrestán (třeba zemřel či není znám). Pro majitele firem je důležitý i opačný aspekt: pokud trestný čin spáchá jejich zaměstnanec či manažer, mohou čelit obvinění oba dva (firma i jednotlivec). Odpovědnost je tedy paralelní. Orgány činné v trestním řízení běžně vedou společné řízení proti fyzické osobě i právnické osobě současně, pokud jejich jednání souvisí. Z pohledu obhajoby to znamená, že firma i zaměstnanec mají každá vlastní procesní postavení obviněného a každá musí hájit své zájmy (často samozřejmě postupují koordinovaně, ale právně jde o odlišné subjekty). Nezávislost stíhání má i praktický důsledek: nelze se spoléhat na to, že osvobození zaměstnance automaticky zbaví viny i firmu, nebo naopak. Každá odpovědnost se posuzuje samostatně – byť na základě téhož skutku.

Shrnutí podmínek: Firma může být trestně odpovědná, pokud někdo z jejího vedení či zaměstnanců spáchá úmyslný (případně i nedbalostní, pokud to zákon u daného trestného činu dovoluje) trestný čin a učiní tak ve prospěch firmy nebo v rámci její činnosti. Nesmí jít o čistě soukromé jednání zaměstnance mimo rámec práce. Pokud je pachatelem běžný zaměstnanec, zákon zohledňuje, zda firma nezanedbala potřebná opatření k prevenci – což ji buď usvědčí z tzv. organizačního selhání, nebo naopak může zachránit (viz kapitola o compliance níže). Splnění těchto kritérií pak vede k situaci, že právnická osoba je obviněna z toho trestného činu vedle konkrétního pachatele (pokud je znám). V dalším řízení pak vystupuje firma (obvykle zastoupená svým obhájcem) obdobně jako fyzická osoba obviněný – může například navrhovat důkazy, podávat opravné prostředky apod. Specifikem je, že firmu před soudem nemůže zastupovat její statutární orgán, pokud je on sám obviněn; v takovém případě soud jmenuje firmě opatrovníka pro dané řízení. To může mít pro majitele nepříjemný dopad – dočasně ztratí kontrolu nad tím, jak jejich společnost v procesu vystupuje, protože za ní jedná soudem určený zástupce (typicky advokát). I proto je vhodnější se trestnímu stíhání raději vyhnout, než řešit až tyto krizové situace.

Kdo další Vám pomůže?

Typické trestné činy a rizikové oblasti pro firmy

Za více než deset let účinnosti ZTOPO se ukázalo, že určité typy protiprávního jednání se u právnických osob vyskytují nejčastěji. Níže uvádíme příklady typických trestných činů, kterých se firmy dopouštějí nebo kvůli nimž byly v praxi stíhány a odsouzeny:

  • Korupce a úplatkářství: Jedna z nejčastějších oblastí postihu. Patří sem podplácení a nepřímé úplatky, manipulace veřejných zakázek, dotační podvody (zneužití dotací či subvencí) i související porušení povinnosti při správě cizího majetku. Řada firem byla obviněna například z uplácení veřejných činitelů za získání zakázky, z poskytování provizí zprostředkovatelům v rozporu se zákonem, nebo z účasti na karuselových podvodech s DPH. Podle judikatury patří úplatkářské a korupční delikty k nejčastějším, za které jsou právnické osoby v ČR stíhány.
  • Hospodářské a finanční delikty: Sem spadají zejména podvody (např. subjekty vytvořené za účelem vylákání peněz či kreditu), krácení daně nebo neodvedení povinných plateb (DPH, daň z příjmů, pojistné na sociálním zabezpečení apod.), úvěrové podvody (vylákání úvěru na základě nepravdivých údajů), praní špinavých peněz (legalizace výnosů z trestné činnosti prostřednictvím firemních účtů) a také zkreslování účetnictví. Příkladem může být firma, která systematicky vede dvojí účetnictví a zamlčuje příjmy, nebo společnost, která se účelově zbaví dokumentace (tzv. vytunelování papírů). Tyto ekonomické delikty jsou pro firmy rizikové, neboť motivace “ušetřit” na daních či vylepšit finanční výkazy může vést až k trestnímu stíhání celé korporace. Judikatura již potvrdila vinu firem např. za zkreslování údajů o stavu hospodaření právě prostřednictvím úmyslného zatajení účetnictví.
  • Trestné činy proti životnímu prostředí: Zákon umožňuje stíhat právnické osoby za všechny trestné činy proti životnímu prostředí. Typickými příklady jsou neoprávněné nakládání s odpady (např. provozování černé skládky nebezpečných materiálů), poškození a ohrožení životního prostředí (např. vypouštění nebezpečných látek do vody či půdy, nezákonné kácení lesa) nebo týrání zvířat v rámci činnosti firmy. Praktický případ: V roce 2019 byla jedna společnost odsouzena za přečin poškození a ohrožení životního prostředí, když na svých pozemcích nelegálně skládkovala stavební odpad včetně azbestu, což vedlo k sesuvu půdy a trvalému znečištění vodního toku. Soud firmě uložil propadnutí pozemků použitých k této činnosti jako trest. Tento případ (3 To 14/2019) jasně ukazuje, že i environmentální delikty mohou pro firmu skončit velmi přísnými postihy.
  • Bezpečnost práce a ohrožení zdraví: Ačkoli méně medializované, i porušování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci může vést k trestnímu stíhání firmy – typicky pokud dojde k vážnému zranění či úmrtí zaměstnance v důsledku systémového zanedbání bezpečnostních povinností. Takové jednání může být kvalifikováno např. jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti nebo usmrcení z nedbalosti. Příklad z praxe: Byly zaznamenány případy, kdy stavební firma čelila obvinění poté, co kvůli nevyhovujícím bezpečnostním opatřením zahynul pracovník na stavbě. Orgány zde zkoumají, zda firma (skrze své vedoucí pracovníky) porušila důležité povinnosti, a pokud ano, může být stíhána společně s konkrétním vedoucím pracovníkem.
  • Další trestné činy: Firmy se mohou dopustit i celé řady dalších trestných činů, pokud jsou splněny podmínky přičitatelnosti. Může jít např. o porušování práv k duševnímu vlastnictví (firma systematicky prodává padělky), poškozování spotřebitele (uvádění nebezpečných či klamavě označených výrobků na trh), přečiny v oblasti kybernetické kriminality (např. firma využije hackera k nelegálnímu získání dat konkurenta) či majetkové trestné činy (např. krádeže a zpronevěry páchané ve prospěch firmy). Důležité je vždy posoudit, zda daný čin není svou povahou vyloučen (viz negativní výčet, např. dvojí manželství se firma skutečně dopustit nemůže).

Z výše uvedených příkladů je patrné, že nejexponovanějšími oblastmi jsou korupce a hospodářská kriminalita. Potvrzuje to i statistika odsouzených právnických osob: nejčastěji figurují trestné činy spojené s úplatky, daňové úniky a dotační podvody. Ovšem nelze podcenit ani ekologické delikty – ty sice nejsou tak četné, ale postihy v případě odsouzení mohou být pro firmu likvidační (sanace škod, ztráta pověsti, vysoké pokuty, možné zastavení činnosti). Manažeři by proto měli identifikovat, jaké konkrétní trestné činy hrozí v jejich oboru podnikání (např. stavební firmy a ekologie, IT firmy a duševní vlastnictví, dopravní firmy a bezpečnost apod.), a zaměřit se na prevenci právě v těchto oblastech.

Poučení z judikatury: klíčové soudní případy

Za dobu účinnosti zákona se již vytvořila řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (případně i Vrchních a krajských soudů), která vyjasňují výklad ZTOPO v problematických situacích. Několik důležitých ponaučení z judikatury:

  • Neztotožnění pachatele firmu nezachrání: Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 784/2016 (kauza CAFOUREK) vyslovil, že firma může být odsouzena, i když se nepodaří zjistit konkrétního zaměstnance-pachatele. Pokud důkazy prokazují, že určitá (byť neustanovená) osoba z okruhu vymezených § 8 ZTOPO spáchala trestný čin v zájmu nebo v činnosti firmy, odpovědnost právnické osoby tím není dotčena. Pro soudy je ale nutné, aby z provedených důkazů vyplývalo aspoň to, že někdo za firmu jednal protiprávně – nelze odsoudit firmu čistě za situace, kdy se „stal zločin“, ale vůbec není jasné, zda jej spáchal někdo z jejích lidí. V kauze CAFOUREK byla firma původně zproštěna obžaloby, protože soudy nižšího stupně měly pochybnost, zda jednatel skutečně úmyslně zatajil účetnictví (skutek se nepodařilo plně prokázat). Nejvyšší soud potvrdil, že v takovém případě nelze odpovědnost firmy dovozovat – musí být najisto postaveno, že k protiprávnímu jednání došlo a spáchala ho osoba v postavení podle zákona.
  • Časová působnost a pokračující trestné činy: Zásada zákazu retroaktivity (zákaz zpětné působnosti trestního práva) platí i pro firmy – společnost nelze trestně stíhat za jednání, které skončilo před 1. 1. 2012, tedy před účinností ZTOPO. V praxi ale nastaly případy, kdy protiprávní činnost přecházela přes tento datum. Nejvyšší soud řešil např. kauzu podvodů s licencemi na solární elektrárnu, k nimž došlo zčásti v roce 2010–2011 a zčásti pokračovaly po roce 2012. Ve svém usnesení sp. zn. 7 Tdo 327/2020 Nejvyšší soud vyložil, že rozhodující je, kdy bylo jednání dokonáno – pokud podstatná část protiprávního jednání proběhla až po 1. lednu 2012, lze firmu stíhat, i když „kořeny“ jednání sahaly do minulosti. Není tedy podstatné, kdy vznikl škodlivý následek, ale kdy pachatel jednal. Důsledek: Pokud firma (skrze své lidi) po roce 2012 využívá protiprávní stav založený už před 2012, může tím spáchat nový trestný čin. Ve zmíněné kauze bylo jednání posouzeno jako pokračující podvod – firma po roce 2012 vystavovala faktury a inkasovala platby, na které neměla nárok, a tím dokončila podvodné jednání započaté před účinností zákona. Nejvyšší soud potvrdil odsouzení firmy s tím, že tím nedošlo k porušení zákazu retroaktivity, neboť firma páchala zločin i po účinnosti zákona.
  • Exces vs. zájem firmy – praktická hranice: Soudy se zabývaly i otázkou, co vše lze pokládat za jednání „v zájmu“ nebo „v rámci činnosti“ firmy. V obecné rovině platí, že prospěch firmy nemusí být jen majetkový (peněžní), ale i jakákoli jiná výhoda nebo udržení dobrého postavení. Například u ekologických deliktů se zájem firmy může projevovat v úspoře nákladů (firma nemusí platit za ekologická opatření či likvidaci odpadu). Naopak jednání, které je pro firmu objektivně nevýhodné a slouží jen osobnímu prospěchu pachatele, by mělo být považováno za onen exces vyloučený z odpovědnosti právnických osob. Ilustrativní případ řešil Krajský soud v Praze v roce 2021: zaměstnanec si nechal platit od konkurence za předávání obchodních tajemství své firmy (jednal tedy pro cizí zájem a proti zájmům zaměstnavatele). Soud dovodil, že takové jednání nelze přičítat zaměstnavatelské firmě, neboť postrádá prvek jednání v jejím zájmu – firma sama byla obětí, nikoli pachatelem. Tím byla trestní odpovědnost limitována jen na onu fyzickou osobu-zaměstnance. Tento příklad ukazuje, že pečlivé posouzení motivace a prospěchu je zásadní pro spravedlivé určení, zda firma ponese odpovědnost, či nikoli.
  • Tresty za závažné delikty mohou být likvidační: Z judikatury vyplývá, že pokud firma spáchá závažný čin nebo opakovaně porušuje zákon, soudy neváhají sáhnout k velmi přísným trestům. Například ve výše zmíněném případě nelegální skládky s azbestem soudy nařídily propadnutí majetku – firma přišla o pozemky, na kterých protiprávně podnikala. V jiných případech firmy čelily zákazu činnosti (např. stavební firmě byl dočasně zakázán výkon určité stavební činnosti, protože opakovaně porušovala předpisy a ohrozila bezpečnost). Nejvyšší soud také potvrdil uložení peněžitého trestu v řádu milionů korun u společnosti odsouzené za korupci, přestože firma argumentovala, že ji to ekonomicky zruinuje – soudy zdůraznily, že trest má být citelný a preventivní. Tyto příklady podtrhují, že trestní odsouzení může mít na existenci firmy fatální dopady (viz detailněji následující kapitola o sankcích a důsledcích).

Výše uvedená rozhodnutí a příklady slouží jako varování: hranice trestní odpovědnosti firem jsou široké a soudy je v praxi důsledně uplatňují. Firmy tedy nemohou spoléhat na mezery v zákoně – např. nelze „schovat“ trestný čin za někoho neznámého, stejně tak nelze uniknout tím, že čin byl zahájen před rokem 2012. Obecný trend judikatury ukazuje, že pokud dojde k trestnému činu v rámci společnosti, justice bude hledat způsob, jak pohnat k odpovědnosti i samotnou firmu, zejména pokud selhaly vnitřní kontrolní mechanismy nebo pokud firma z činu měla prospěch.

 

Prevence: jak chránit firmu (compliance programy)

Nejdůležitější částí celé problematiky je prevence – tedy snaha předcházet tomu, aby ve firmě k trestné činnosti vůbec došlo. Z pohledu majitelů a jednatelů má prevence dvojí význam:

  1. Zabránit samotným škodlivým jevům (kriminalitě uvnitř firmy či v její prospěch), čímž se firma vyhne právním postihům i případným ztrátám.
  2. Pokud už ke zločinu dojde, mít možnost se vyvinit z trestní odpovědnosti díky splnění tzv. liberačních podmínek.

ZTOPO v § 8 odst. 5 totiž obsahuje klauzuli, podle níž právnická osoba nebude potrestána, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila. Tato možnost zproštění odpovědnosti (liberace) se vztahuje na trestné činy spáchané kteroukoli osobou přičitatelnou firmě (tedy i statutárem či manažerem). Jde o jakousi “milost pro aktivní a pečlivé” – zákon dává slušným firmám nástroj, jak se efektivně bránit postihu. Pokud firma před soudem doloží, že měla zavedena skutečná a funkční opatření k prevenci kriminality a stejně došlo jen k individuálnímu pochybení či selhání jednotlivce, firma může být zproštěna viny. Naopak, pokud žádná opatření neměla nebo byla jen formální, odpovědnosti se nezbaví.

Compliance program. V praxi se onomu “veškerému úsilí” rovná zavedení tzv. criminal compliance programu uvnitř společnosti. Jde o soubor vnitřních politik, procesů a kontrol, které mají zajistit dodržování právních předpisů a etických standardů v každodenním chodu firmy. Patří sem například:

  • Etický kodex a vnitřní směrnice, jasně definující, jaké chování je nepřípustné (úplatky, střet zájmů, manipulace účetnictví, diskriminace apod.).
  • Školení a vzdělávání zaměstnanců i managementu v relevantních právních povinnostech (např. školení o zákazu korupce, o pravidlech hospodářské soutěže, o bezpečnosti práce atd.).
  • Mechanismy kontroly a dohledu – např. princip čtyř očí při schvalování transakcí, pravidelné interní audity účetnictví, kontroly dodržování povinností v oblasti životního prostředí, nezávislé revize smluv.
  • Oznamovací systém (whistleblowing) – umožnit zaměstnancům hlásit anonymně nebo důvěrně podezření na protiprávní jednání uvnitř firmy, s garancí, že oznámení bude prošetřeno a oznamovatel nebude postižen.
  • Orgán či osoba odpovědná za compliance – ve větších firmách zřízení funkce compliance officera nebo etické komise, která dohlíží na dodržování pravidel a radí zaměstnancům v dilematických situacích.
  • Postihy a reakce – nastavit interní disciplinární postihy za porušení compliance pravidel, důsledně je uplatňovat (tolerance k „menším“ prohřeškům podrývá funkčnost programu).
  • Pravidelná aktualizace – compliance program není jednorázový dokument; je nutné jej přezkoumávat a upravovat podle vývoje legislativy a rizik v oboru.

Klíčové je, aby tento program nezůstal jen na papíře, ale skutečně ožil v každodenní firemní kultuře. Jak trefně poznamenal jeden odborník: „Je rozdíl mezi formálním školením s prezenční listinou a reálnou změnou fungování firmy.“ Buď může vedení jen formálně sepsat kodex, uspořádat jednorázové školení a myslet si, že tím splnilo povinnost, anebo pojme compliance program jako skutečnou příležitost zlepšit vnitřní chod firmy. Orgány činné v trestním řízení budou při posuzování liberace velmi přísné – budou zkoumat, zda opatření, která firma předloží jako důkaz své neviny, nejsou jen formální složkou papírů, ale zda firma podle nich opravdu žije. Jinými slovy, zda se etické a kontrolní mechanismy skutečně promítly do každodenních procesů.

Zavedení efektivního compliance programu nejen minimalizuje riziko, že k trestné činnosti vůbec dojde, ale má i vedlejší benefity: zlepšuje komunikaci ve firmě, zvyšuje disciplínu a přesnost procesů a může zlepšit pověst podniku u obchodních partnerů. Naopak firmy, které tyto otázky ignorují, se vystavují mnohem vyššímu riziku postihu. Bohužel informovanost mnoha podnikatelů o této problematice je stále nízká – mnozí si neuvědomují, že jim reálně hrozí trestní stíhání a netuší, co dělat, když by obdrželi do datové schránky sdělení obvinění. Přitom “včera bylo pozdě” – každý majitel či jednatel by měl co nejdříve posoudit, zda jeho firma má dostatečné interní zabezpečení proti protiprávnímu jednání. Pokud ne, je na místě zavést compliance program, případně provést revizi stávajících vnitřních předpisů a posílit je tam, kde jsou slabé. Tím firma získá štít, který ji chrání jak před samotnou kriminalitou, tak před trestním postihem – a v konečném důsledku může zvýšit i svou efektivitu a důvěryhodnost.

Shrnutí: Prevence je investicí do stability a dobrého jména firmy. Zákon přímo motivuje společnosti k zodpovědnému chování tím, že nabízí “úlevu” těm, kdo pro prevenci udělali maximum. Každá odpovědná firma by měla využít této možnosti a budovat kulturu compliance – nikoli ze strachu, ale proto, že je to dlouhodobě výhodné a správné. V sázce není jen možné trestní řízení, ale i pověst a prosperita podniku.

Důsledky a rizika při obvinění nebo odsouzení firmy

Z trestního stíhání firmy plynou závažné následky, které mohou ohrozit její existenci. Majitelé a manažeři by měli znát jak právní důsledky (sankce uložené soudem), tak obchodní a reputační rizika, která jsou s trestním řízením spojena.

Průběh trestního řízení: Pokud je proti firmě zahájeno trestní stíhání (firma se stane obviněnou), musí za ni jednat její zástupce. Jak už bylo uvedeno, pokud je obviněn i statutární orgán, soud jmenuje firmě opatrovníka pro řízení. Firma má právo na obhájce (advokáta) a v praxi je nezbytné, aby ji kvalifikovaný právník zastupoval – trestní řízení je složité a sankce vážné. Už samotné sdělení obvinění může být pro firmu šokem a může proniknout na veřejnost (např. prostřednictvím médií, pokud jde o významnou společnost nebo závažný čin). Tím okamžikem se může začít zhoršovat pověst firmy – partneři a zákazníci znejistí.

Opatření v průběhu řízení: Orgány často využívají institutů jako je zajištění majetku obviněné právnické osoby (např. obstavení bankovních účtů nebo nemovitostí) pro účely budoucího výkonu trestu či náhrad škody. To může mít bezprostřední dopad na cash-flow a provoz firmy – obstavené prostředky nelze používat, což může zkomplikovat placení dodavatelů, mezd apod. Dále může soud již v průběhu řízení uložit některá preventivní opatření, například zákaz nakládání s určitými věcmi (např. pokud by firma nadále používala stroj, kterým páchala trestnou činnost). V krajním případě, pokud by firma pokračovala v protiprávní činnosti i během stíhání, může soud na návrh státního zástupce rozhodnout o přerušení činnosti firmy předběžným opatřením.

 

Tresty při odsouzení: ZTOPO vyjmenovává katalog trestů, které mohou být právnické osobě uloženy pravomocným rozsudkem. Soud vždy vybírá trest s ohledem na závažnost činu a poměry firmy. Mezi hlavní sankce pro firmy patří:

  • Zrušení právnické osoby – soud firmu zruší (typicky likvidací), pokud povaha spáchaného činu vyžaduje její zánik (např. firma byla zřízena primárně k páchání zločinů). Tento trest je krajní, ale reálný.
  • Peněžitý trest – finanční sankce, která může dosahovat velmi vysokých částek. Zákon nestanoví pevný strop, výměra se odvozuje od denních sazeb podobně jako u fyzických osob, avšak u firem se může jednat o miliony až desítky milionů korun v závislosti na velikosti firmy a povaze činu. Peněžitý trest je častý u korupčních a ekonomických deliktů a má významný represivní i preventivní účinek.
  • Propadnutí majetku – soud může rozhodnout, že celý nebo část majetku firmy propadne státu. To přichází v úvahu u nejzávažnějších zločinů nebo pokud majetek sloužil ke spáchání trestné činnosti (např. propadnutí skladu s nelegálním zbožím, strojů používaných k trestné činnosti apod.).
  • Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty – podobně jako výše, ale týká se konkrétních věcí či finančních částek, které byly použity ke spáchání trestného činu nebo jako odměna za něj. U firem může jít např. o propadnutí úplatku, výnosu z trestné činnosti, nelegálně vytěženého materiálu atd.
  • Zákaz činnosti – zákaz výkonu určité činnosti či podnikání, a to až na 20 let. Soud tento trest uloží, pokud trestný čin souvisel s danou činností. Např. dopustí-li se bezpečnostní agentura trestné činnosti (řekněme neoprávněného nakládání se zbraněmi), může dostat zákaz poskytování bezpečnostních služeb. Pro firmu to může znamenat faktický konec podnikání v daném oboru.
  • Zákaz účasti ve veřejných zakázkách a soutěžích – rovněž až na 20 let. Tento trest je kritický pro firmy závislé na státních zakázkách: odsouzená firma se po stanovenou dobu nesmí účastnit veřejných výběrových řízení. To může znamenat ztrátu klíčových příjmů a odchod z trhu.
  • Zákaz přijímání dotací a subvencí – opět až na 20 let. Firmě je znemožněno čerpat jakékoli veřejné podpory či granty. Pro podniky v odvětvích závislých na dotacích (zemědělství, výzkum apod.) by to bylo velmi citelné.
  • Zveřejnění rozsudku – soud může nařídit, že odsuzující rozsudek (nebo jeho část) bude na náklady firmy zveřejněn v tisku či jiným způsobem. To je sankce zaměřená na potrestání reputace – veřejnost se dozví o odsouzení firmy oficiální cestou, což může odradit obchodní partnery. Zveřejnění rozsudku zpravidla následuje u závažných korupčních kauz nebo u deliktů, kde je veřejný zájem na informování o vině daného subjektu.

Kromě těchto hlavních trestů může soud uložit i ochranná opatření, jako je zabrání věci (např. zabrání nelegálně držených předmětů) nebo zabrání části majetku, pokud nebyl uložen propad majetku. Firma také nese povinnost uhradit způsobenou škodu poškozeným (což je spíše civilní důsledek, ale často se projednává v rámci trestního řízení).

Reputační a obchodní dopady: Pro mnohé firmy představuje už samotné obvinění značné reputační riziko. Odsouzení pak může být devastující pro dobré jméno. V obchodním světě znamená trestní odsouzení ztrátu důvěry: dodavatelé a klienti mohou přerušit spolupráci, banky mohou vypovědět úvěry či zpřísnit podmínky financování, noví zákazníci se budou zdráhat vstoupit do kontraktu s „odsouzenou“ firmou. Zvláště u korupčních deliktů firmy riskují, že se ocitnou na tzv. blacklistech (seznamech subjektů vyloučených z veřejných zakázek). I bez formálního zákazu může odsouzení fakticky znamenat konec obchodů se státem nebo s korporacemi, které vyžadují etické dodavatele.

Ztráta pověsti se může projevit poklesem hodnoty firmy, odchodem klíčových zaměstnanců (kteří nechtějí pracovat pro „kriminální“ společnost) či problematickým získáváním nových talentů. Negativní publicita může dlouhodobě odrazovat zákazníky – zejména pokud čin souvisel s jejich zájmy (např. firma byla odsouzena za podvod na spotřebitelích či za ohrožení zdraví veřejnosti). V dnešní době sociálních sítí se špatná pověst šíří rychle a je obtížné ji napravit.

Finanční náklady řízení: I pokud nedojde k odsouzení, samotná obhajoba v trestním procesu stojí značné prostředky (advokátní služby, znalecké posudky atd.). Manažeři stráví čas přípravou obhajoby místo řízení firmy. To vše jsou nepřímé ekonomické ztráty, které stíhání přináší. 

Celkově lze říci: Trestní stíhání a už vůbec odsouzení právnické osoby je pro firmu kritickou situací, která může ohrozit její samotnou existenci.. Navíc reputační újma často překoná i přímý postih – firma může přežít zaplacení pokuty, ale hůře už obnoví důvěru obchodních partnerů. Proto je prevence a pečlivý compliance přístup tak důležitý.

Kdo další Vám pomůže?

Závěr: důvěryhodnost díky zákonné prevenci

Trestněprávní odpovědnost právnických osob se stala pevnou součástí českého právního prostředí. Pro majitele firem a jednatele z toho plyne jasné ponaučení: nelze už spoléhat na to, že “firma přece sedět nemůže” a nechat interní kontroly stranou. Naopak, moderní B2B standardy kladou důraz na transparentnost a důvěryhodnost – firmy, které aktivně dbají na právní compliance, získávají konkurenční výhodu v podobě dobré pověsti a menšího rizika skandálů.

Tento článek ukázal, že zákon č. 418/2011 Sb. umožňuje stíhat firmy za téměř všechny závažné delikty. Vysvětlili jsme si, za jakých okolností nese firma odpovědnost za jednání svých manažerů či zaměstnanců a kdy naopak může jít o exces mimo zájem společnosti. Uvedli jsme typické scénáře – od korupce přes daňové úniky až po poškození životního prostředí – na nichž je vidět, jak reálné toto riziko je. Zmíněné soudní případy potvrdily, že právo bere postih firem vážně: firmy byly odsouzeny i tam, kde pachatel nebyl dopaden, nebo byly potrestány za ohrožení veřejných hodnot.

Na druhé straně ovšem zákon nabízí i cestu k záchraně – skrze důslednou prevenci a compliance programy. Firmy, které proaktivně zavedou a budou dodržovat opatření proti trestné činnosti, mohou nejen minimalizovat pravděpodobnost, že u nich k něčemu dojde, ale pokud se něco přece stane, mají šanci se vyvinit. Jak zaznělo, žádný soud neuvěří papírovým deklaracím – musí jít o opravdové úsilí, jímž firma prokáže svou dobrou vůli a péči.

Závěrem lze firmám doporučit: věnujte oblasti trestní odpovědnosti náležitou pozornost, konzultujte svá rizika s právníky, investujte do školení a vnitřních kontrol. Takové výdaje jsou zanedbatelné ve srovnání s následky, které by přineslo trestní obvinění či rozsudek. Budování firemní kultury dodržování práva se vyplatí – zvýší klid manažerů, ochrání hodnotu podniku a posílí důvěru obchodních partnerů i veřejnosti. Trestní právo nemusí být strašákem, pokud se mu aktivně postavíte: nejlepší obranou je žádný trestný čin nespáchat a mít štít prevence pro případ selhání jednotlivce. Dnešní právní úprava tak paradoxně může vést k pozitivnímu efektu – k vyšší etice podnikání a kvalitnějšímu řízení firem, které myslí dopředu a nečekají, až bude pozdě. Pokud si tuto filozofii osvojíte, vaše firma bude nejen v bezpečí před zákonem, ale získá i větší důvěru na trhu, což je k nezaplacení.

Proaktivní přístup k trestní odpovědnosti je tedy znakem moderního odpovědného podnikání, který ocení jak orgány činné v trestním řízení (pokud by někdy došlo na věc), tak vaši obchodní partneři a zákazníci už nyní. Buďte o krok napřed – prevence je vždy lepší než následná reakce. Vaše firma tím získá pomyslnou imunitu a vy klid pro její další rozvoj. Důvěryhodnost a srozumitelné dodržování pravidel totiž tvoří jeden z pilířů dlouhodobého úspěchu v B2B světě.

Nechcete tenhle problém řešit sami? Věří nám více než 2000 klientů a jsme oceněni jako Právnická firma roku 2024. Podívejte se ZDE na naše reference.