Doktrína „ztráty šance“: Analýza vývoje soudní praxe a současné uplatnění doktríny v českém právním systému

V minulém článku jsme se věnovali konceptu doktríny „ztráty šance“ a jejím klíčovým aspektům. Vzhledem k tomu, že se jedná do dnešního dne o kontroverzní právní koncept, je velice významné, jak se k aplikaci doktríny staví české soudy a zda tuto doktrínu a její aplikaci v medicínsko-právních sporech uznávají.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08

První rozhodnutí, které se aplikací doktríny „ztráty šance“ zabývalo, je usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08. V tomto usnesení Ústavní soud poprvé uvedl doktrínu jako možné řešení problematiky spojené s prokázáním kauzálního vztahu mezi pochybením lékaře a vzniklou újmou, zejména zde kritizuje požadavek „stoprocentního“ prokázání příčinné souvislosti. Ústavní soud zde zdůrazňuje hlavní význam a přínos této doktríny, a to zejména v tom, že doktrína představuje možný nástroj k řešení otázek spojených s prokazováním příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech, včetně vyrovnání slabšího postavení poškozeného. Již v tomto rozhodnutí Ústavní soud počíná „trend“, který následuje i ve svých dalších rozhodnutích – doktrínu sice považuje za vhodný nástroj, ale vykládá ji pouze jako jedno z více řešení dané problematiky, které obecné soudy nemusí uznat ani aplikovat, pokud naleznou jiný způsob, jenž poskytne adekvátní ochranu pacientům.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 41/2017

Nejvyšší soud se poprvé blíže věnoval doktríně rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 41/2017, ve kterém došel k závěru, že pokud byla pacientce v důsledku non lege artis postupu lékaře snížena šance na přežití, jednalo se o zásah do jejích osobnostních práv, který současně představuje i zásah do osobnostních práv pozůstalých. Nejvyšší soud tímto tedy vyjádřil, že je možné se úspěšně domoci ochrany osobnostních práv, pokud byl daný zásah alespoň způsobilý k narušení či ohrožení zákonem chráněných práv a není nutné, aby konkrétní zásah vedl ke vzniku určitého následku. Nejvyšší soud nicméně nahlížel na „ztracenou šanci“ pouze v souvislosti s nárokem z osobnostních práv, aplikací doktríny „ztráty šance“ jako takové se vůbec nezabýval. Tento závěr byl ovšem Nejvyšším rozsudkem překonán o necelé tři roky později.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1014/20

Nejvyšší soud poskytl rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1014/20 poprvé podrobný výklad konceptu „ztráty šance“ v souladu s jejím doktrinálním vymezením a současně vymezil poměrně široký výčet jejích negativních aspektů, které Nejvyšší soud vedou k odmítnutí inkorporace doktríny do soudní praxe i českého právního řádu, zejména že aplikace doktríny nemá oporu v příslušných zákonných normách; ztráta šance není právním statkem explicitně chráněným normami občanského práva; vznikla by možnost souběžného uplatnění nároků na náhradu škody způsobené ztrátou šance a na náhradu skutečně nastalé škody na zdraví či životě; došlo by k značnému nárůstu sporů, právní nejistotě či obtížné předvídatelnosti práva.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20

Tyto závěry Nejvyššího soudu ovšem vyvrací Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3416/20, který poskytuje opačný pohled na tyto důvody vytýkané Nejvyšším soudem, a naopak v nich shledává určitá pozitiva. Jeden ze zásadních závěrů Ústavního soudu, kterým se rovněž odlišuje od názoru Nejvyššího soudu, je ten, že dle Ústavního soudu je „šance“ právním statkem, jenž požívá ústavněprávní ochrany. Současně ÚS uzavírá, že by měl být aplikován takový přístup k odpovědnosti za škodu, který nejlépe zajistí, aby zdravotnická zařízení poskytovala své služby na co nejvyšší úrovni, a v případě, že dojde k pochybení, měla snahu o zavedení takových systémových opatření a kontrolních mechanismů, aby dalším pochybením ve své činnosti zabránila. Ačkoliv můžeme tento nález považovat za doktríně „ztráty šance“ nakloněný, Ústavní soud opět zaujímá liberální postoj, když ani v tomto nálezu nenařizuje obecným soudům, aby doktrínu nutně aplikovaly, ale pouze je vyzývá k nalezení řešení, které by poskytovalo adekvátní ochranu pacientům, a řádnému odůvodnění případného odmítnutí doktríny, kterou Ústavní soud sám považuje za „velmi vhodnou“.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021

Nejvyšší soud musel danou věc projednávat znovu. Rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 doktrínu „ztrátu šance“ stále jako takovou nepřijal, nicméně ji uznal v jiné podobě. Nejvyšší soud shledává jistý ryze osobnostní nárok pacienta ze ztráty šance na vyléčení, který by pacientovi vznikl v okamžiku, kdy by lékař postupoval non lege artis a přesné důsledky z hlediska tradičních nároků by nebyly dostatečně jistě určitelné. Takový nárok ze ztráty šance by představoval nárok z titulu ochrany osobnostních práv. I přes to, že by pacient tedy nemohl prokázat příčinnou souvislost mezi protiprávním postupem lékaře a vzniklou újmou, mohl by nárokovat zásah do osobnostních práv spočívající v tom, že „mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu.“ Tento nárok může ovšem uplatnit jen samotný pacient, nikoliv pozůstalé osoby.

V obecné rovině ale může mít tento přístup NS dalekosáhlé důsledky: snížení šance sice není odčinitelnou újmou, ale dává vzniknout újmě v osobnostní sféře poškozeného, která spočívá v duševních útrapách vzniklých z nutnosti vnitřně se vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení nebo určitého stupně zdravotního stavu. Pokud se tento přístup v judikatuře ujme, potenciálně se otevírají dveře pro řadu žalob uplatňujících tento nárok. Tyto závěry následně Nejvyšší soud potvrdil ve svém dalším rozsudku ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020 a nastínil tak, jakým způsobem bude budoucí podobné případy posuzovat. 

Je zřejmé, že Ústavní soud je konceptu ztracené šance obecně nakloněn a byl by pro její aplikaci. Nejvyšší soud ovšem tuto doktrínu ve své doktrinální podobě odmítá a vydal se spíš cestou určitého kompromisu, který není toliko spjat s problematickými aspekty a umožňuje pacientům domáhat se náhrady za nesprávný postup lékařů. Nicméně, jak je uvedeno výše, takové řešení poskytuje adekvátní ochranu „pouze“ samotným pacientům, nikoliv osobám pozůstalým, které se právě ve většině výše uvedených případů nacházely v postavení žalobců. I z toho důvodu lze očekávat, že doktrína „ztráty šance“ bude předmětem mnoha dalších medicínsko-právních sporů a Nejvyšší a Ústavní soud bude donucen se vyjádřit i k ochraně osob pozůstalých a jejich nároků.

Pokud Vás téma doktríny „ztráty šance“ zaujalo nebo máte dotaz týkající se náhrady škody či újmy způsobené v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, neváhejte se na nás obrátit.