Doktrína „ztráty šance“: Jak mění koncept odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotní péče?

Doktrína "ztráty šance" je poměrně složitý a kontroverzní právní koncept, kterému se v posledních letech dostává zejména v českém právním prostředí stále větší a větší pozornosti, a to především v souvislosti s její aplikací v rámci odškodňování v medicínsko-právních sporech. Tato doktrína se stala předmětem mnoha debat mezi právními a zdravotnickými odborníky, přičemž někteří argumentují mimo jiné tím, že tento právní koncept, resp. jeho aplikace povede pouze k značnému nárůstu soudních sporů a ke zvýšení nákladů na zdravotní péči, zatímco jiní tvrdí, že je nutný k zajištění toho, aby pacienti byli dostatečně kompenzováni za škody, které v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb utrpěli.

V tomto článku se budeme věnovat tomu, v čem konkrétně doktrína "ztráty šance" spočívá, jaké jsou klíčové prvky této doktríny a jak může být uplatněna v oblasti poskytování zdravotní péče.

Koncept doktríny „ztráty šance“

Pokud poskytovatel zdravotních služeb postupuje při poskytování zdravotní péče non lege artis, případně poruší jinou ze svých zákonem stanovených povinností, a tímto je pacientovi způsobena újma na zdraví, pak pacient následně může nárokovat náhradu takto způsobené újmy v rámci občanskoprávního řízení, v rámci kterého bude muset prokázat, že (1) došlo k určitému protiprávnímu jednání (postupu non lege artis), (2) vznikla újma na zdraví, (3) existuje příčinná souvislost mezi chybným postupem lékaře a újmou na zdraví (kauzální nexus), a případně (4) existenci zavinění. Vzhledem ke specifikům spojených s oblastí poskytování zdravotní péče, zejména kvůli řadě možných vlivů a faktorů, které mohou mít na vzniklý následek vliv, není pacient velmi často schopen kauzální nexus mezi non lege artis postupem lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka a vzniklou újmou na zdraví s dostatečnou jistotou prokázat. Jeden z nástrojů, které na tuto skutečnost reaguje, je právě doktrína „ztráty šance“.

Doktrína „ztráty šance“ je právní koncept, který obtíže spojené s prokazováním příčinné souvislosti mezi chybným postupem lékaře či jiného zdravotnického pracovníka a vzniklou újmou na zdraví reflektuje vytvořením nového speciálního druhu újmy – ztracené šance (na uzdravení či přežití). „Ztráta šance“ představuje ztrátu šance či příležitosti být správně a vhodně léčen či vyléčen, na zlepšení zdravotního stavu, případně na přežití či na prodloužení života. V případě aplikace této doktríny tedy žalobce bude prokazovat příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním (non lege artis postupem) lékaře a vzniklou újmou v podobě ztracené šance, nikoliv v podobě újmy na zdraví.

Jak se liší doktrína od současného konceptu odpovědnosti za škodu?

Pokud se poškozený (žalobce) rozhodne postavit svoji argumentaci na základě doktríny „ztráty šance“, nebude prokazovat, že žalovaný způsobil danou újmou na zdraví, ale bude muset s dostatečnou jistotou prokázat, že žalovaný svým porušením povinnosti zapříčinil žalobcovu ztrátu šance. Pokud tedy žalobce tvrdí, že v důsledku nesprávného postupu žalovaného ztratil 30% šanci na uzdravení, bude muset s potřebnou jistotou dokázat, že mezi takovým nesprávným postupem a ztrátou 30 % šance na uzdravení je kauzální vztah. Je tedy důležité zdůraznit, že doktrína kromě nového přístupu ke škodlivému následku žádným způsobem nezasahuje do dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Co se týče výše náhrady poskytnuté v důsledku aplikace doktríny, převládá názor, že při aplikaci doktríny vzniká žalobci v případě úspěšného sporu nárok na náhradu ve výši odpovídající procentuálně vyjádřené ztrátě šance, tedy ve výši odpovídající tomu, o jakou šanci na přežití či zlepšení zdravotního stavu ho připravil žalovaný. Soud tedy musí na základě znaleckých posudků určit a porovnat, jakou šanci na uzdravení/přežití by měl poškozený, pokud by lékař postupoval lege artis, a na základě toho určit, o jakou šanci byl tak poškozený non lege artis postupem lékaře připraven. Konkrétní výše je pak určována procentuálním poměrem z výše náhrady, která by žalobci náležela za vzniklou újmu na zdraví. Současně ještě existují světové, avšak menšinové, názory, že by měl vzniknout nárok v plné výši, nikoliv jen v poměrně, vzhledem k tomu, že žalobce unese důkazní břemeno a skutečně bezpečně prokáže kauzální vztah mezi protiprávním jednáním škůdce a ztrátou šance či že je ztracená šance samotným reparabilním nárokem, o jehož výši by měl rozhodnout, podle svého uvážení bez ohledu na procentuálně vyjádřenou výši, soud.

Vzhledem k existenci různých přístupů k doktríně „ztrátě šance“ je zásadní, jak se k ní staví česká soudní praxe. Ústavní soud ČR se zabýval touto doktrínou poprvé v roce 2008, kde se k její aplikací v medicínsko-právních sporech vyjádřil velmi pozitivně a v této pozitivní tendenci i dále pokračuje. Nejvyšší soud se poměrně dlouhou dobu zdráhal vyjádřit k aplikaci doktríny, avšak zejména v posledních třech letech byl donucen se s aplikací doktríny určitým způsobem vypořádat. Pohledu judikatury na aplikaci doktríny se bude věnovat další článek.

Pokud Vás téma doktríny „ztráty šance“ zaujalo nebo máte dotaz týkající se náhrady škody či újmy způsobené v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, neváhejte se na nás obrátit.