Je v době koronakrize porušována náboženská svoboda? (1. díl)

V souvislosti s prevencí nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 byly v České republice zakázány náboženské a další akce s účastí přesahující 100 osob od 10.3.2020 do 13.3.2020. Od 13.3.2020 do 14.3.2020 byl počet současně přítomných osob na těchto akcích omezen na třicet. Úplný zákaz konání bohoslužeb v České republice panoval od 15.3.2020 do 23.4.2020. Od 24.4.2020 je nařízením vlády účast na bohoslužbách omezena nejvýše na 15 osob a jsou stanovena další omezení pro chování účastníků bohoslužeb. V prvním dílu se pokusím odpovědět na otázku, zda vláda (resp. Ministerstvo zdravotnictví) v případě těchto omezení jednala v souladu se zákony a ústavním pořádkem, nebo zda se jedná o další případ jednání ultra vires. Ve druhém dílu stručně vyložím, zda je těmito omezeními porušována náboženská svoboda.

Jednání ultra vires

Na otázku, zda vláda při vydávání svých opatření zasahujících do oblasti svobody náboženství jednala v rámci své pravomoci a působnosti, v podstatě odpověděl Nejvyšší správní soud ve svém usnesení č.j. Pst 19/2019-12 ze dne 1.4.2020, v němž jako předběžnou otázku posuzoval zákonnost usnesení vlády č. 88/2020 Sb., jímž došlo ke zrušení vyhlášených doplňovacích voleb do Senátu. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že vláda jednala mimo svou pravomoc i působnost a že „konstrukce mimořádných stavů podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je taková, že zákon má stanovit, jaká základní práva a svobody a v jakém rozsahu lze dočasně omezit. Pasivní a aktivní volební právo omezit podle zákona z těchto důvodů nelze, a nelze proto jejich omezení odvozovat od omezení jiných základních práv, jinak by zcela pozbyl smyslu taxativní výčet omezitelných základních práv v § 5 krizového zákona. Ostatně pak by omezením svobody pohybu mohly být zmařeny jakékoliv volby, i bez výslovného opatření, stačilo by s poukazem na zákaz pohybu zabránit voličům dojít do volebních místností a odevzdat hlas.“ Co tedy platí pro omezení volebního práva v době nouzového stavu, platí i pro omezení náboženské svobody, neboť omezení ani jednoho z těchto práv (resp. svobod) nelze krizovými opatřeními omezovat. Stejně tak jako zákazem pohybu nelze znemožnit výkon volebního práva, nelze omezením správa shromažďovacího omezit náboženskou svobodu.

Přitom je nutno zdůraznit, že zásahem do náboženské svobody je i omezení počtu účastníků bohoslužeb, stanovení minimálních vzdáleností těchto osob, příkaz nosit i při bohoslužbě ochranný prostředek dýchacích cest, příkaz vynechání pozdravení pokoje, žehnání svěcenou vodou a obdobných obřadů, jakož i příkaz zbytečně neprodlužovat délku bohoslužby. Pakliže tato omezení nebyla provedena formou zákona, jsou vydána v rozporu s ústavním pořádkem. K omezení totiž může dojít pouze zákonem (čl. 16 odst. 4 Listiny, shodně nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 18/98 ze dne 2.6.1999 a Jäger, P. in Pospíšil, I., Langášek, T., Šimíček, V., Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Wolters Kluwer ČR, Praha: 2012, s. 412-413).

Pokud tedy mimo svou pravomoc a působnost jednala vláda, neboť krizový zákon nepřipouští omezení náboženské svobody, jednalo mimo svou pravomoc a působnost i Ministerstvo zdravotnictví. A to nejen při vydávání mimořádných opatření v době nouzového stavu, ale i při vydávání mimořádného opatření ze dne 10.3.2020 vydaného před vyhlášením nouzového stavu. Stejně jako krizový zákon neumožňuje zasáhnout do náboženské svobody, není taková možnost dána ani orgánům ochrany veřejného zdraví zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 69 odst. 1 psím. i) totiž nelze vykládat tak, že lze zakázat či přikázat naprosto cokoli. To by totiž z ministra zdravotnictví učinilo ničím neomezeného diktátora – stačilo by, aby tvrdil, že jeho příkazy a zákazy směřují k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. Pokud tedy je v čl. 16 odst. 4 Listiny uvedeno, že výkon náboženských práv může být omezen zákonem (vydaným po řádném legislativním procesu v Parlamentu ČR), nelze tak činit opatřením obecné povahy vydaným jedním ministrem bez jakéhokoli předchozího procesu. 

Ministerstvo zdravotnictví ve svých mimořádných opatřeních uvedlo, že je vydává podle § 69 odst. 1 písm. i). Kdyby i přesto mělo být oprávnění k zákazu či omezení bohoslužeb dovozováno z § 69 odst. 1 písm. h), v němž je umožněno zakázat mj. sportovní a jiná shromáždění, mohl by sice takový závěr obstát v jazykovém výkladu, ale v logickém a systematickém nikoli. Za použití argumentu od většího k menšímu totiž nelze dospět k jinému závěru, než že není-li omezení náboženské svobody umožněno vládě v nouzovém stavu podle krizového zákona, nemůže být umožněno Ministerstvu zdravotnictví v době mimo nouzový stav.

Nezákonnost mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, jež byla vydána v době nouzového stavu a týkala se i náboženské svobody, byla pravomocně vyřešena také výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, kde mj. bylo konstatováno, že Ministerstvo zdravotnictví jednalo mimo svou pravomoc a působnost. 

Přiměřenost vydaných opatření

Pokud by orgány, jež vydaly výše uvedené zákazy a omezení, měly k jejich vydání pravomoc a působnost (což – jak je zdůvodněno výše – zjevně neměly), bylo by potřeba posoudit přiměřenost takových opatření, tedy zda sledovaného cíle nelze dosáhnout i jiným, šetrnějším způsobem, a zda vůbec sledovaný cíl je důležitější než zájem na ochraně omezovaných práv a svobod. Test proporcionality by měl být obsažen v odůvodnění, leč bohužel není, případně je nedostatečný.

Úplný zákaz konání bohoslužeb je zcela jistě nepřiměřeným zásahem, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že provoz průmyslových závodů (a dalších činností) nebyl nijak regulován. Místo úplného zákazu by ke sledovanému cíli (bylo-li jím zpomalení šíření viru SARS-CoV-2) zcela jistě postačilo i mírnější opatření (bylo-li v tomto směru vůbec nutné nějaké opatření činit a nestačilo-li by jen nezávazné doporučení), např. pokyn konat bohoslužby v otevřeném prostoru, stanovit maximální počet osob na m2 bohoslužebného prostoru. Do očí bijící je to, že před Velikonoci bylo povoleno otevření hobbymarketů (v nichž se pak tísnily stovky lidí), ale jakákoli podoba bohoslužeb byla stále zakázána, přitom Velikonoce jsou největším křesťanským i židovským svátkem. Křesťané (a zřejmě i židé – jejich reakce jsem nesledoval) se s tímto zákazem celkem pokojně smířili a často to vzali jako příležitost prožít Velikonoce jinak a možná i hlouběji, ale to neznamená, že je takový zásah souladný s principy právního státu. 

Zda omezení počtu účastníků bohoslužeb na maximálně 100 osob již bylo omezením náboženské svobody, není dle mého názoru tak jednoznačné. Vzhledem k tomu, že možná i většiny bohoslužeb se obvykle účastní méně než 100 osob, bych se přikláněl spíše k tomu, že takové omezení je nanejvýše méně závažným omezením náboženské svobody. K (pravděpodobně) zamýšlenému cíli by však mohlo vést i jiné opatření, které by zohlednilo velikost prostoru, odstupy účastníků apod. 

Podstatným omezením náboženské svobody však dle mého názoru již je omezení počtu účastníků bohoslužeb na nejvýše 15 (zvlášť vezmeme-li v úvahu i další regulace bohoslužeb uvedené v usnesení vlády č. 194/2020 Sb.) i na nejvýše 30 osob. To již je takové omezení, které podstatně narušuje náboženský život značného množství lidí a ve svém důsledku mnoha lidem téměř znemožňuje projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými. Jsem si plně vědom toho, že víra není odkázána na účast na bohoslužbách, ale prožívání víry společně s druhými je pro mnoho lidí velmi důležité a nelze je nahradit prostředky komunikace na dálku.

Čtěte také:

• Je v době koronakrize porušována náboženská svoboda? (2. díl)