K jakým skutečnostem se má vztahovat dobrá víra při nabývání od neoprávněného?

Autor článku: JUDr. Lukáš Dořičák, LL.M., MBA, ARROWS advokátní kancelář (office@arws.cz, +420 245 007 740)

Ústředním pojmem při nabývání neoprávněného je dobrá víra, je však otázkou, k jakým skutečnostem se má tato dobrá víra vztahovat. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), v § 1109 a § 1111 normuje, že nabyvatelova dobrá víra musí existovat ohledně oprávnění převodce převést vlastnické právo.[1] Naproti tomu § 1110 NOZ explicitní vyjádření skutečnosti, k níž se dobrá víra vztahuje, neobsahuje.

Souhlasím však s názorem Dobrovolné v tom, že by se analogicky měla vyžadovat dobrá víra v oprávnění převodce převést vlastnické právo, a to i vzhledem k podstatě podnikatelské činnosti založené na prodeji použitých movitých věcí.[2] Ke shodnému závěru ve vztahu čl. 169 § 1 KC se většinově hlásí též polská právní doktrína[3] (byť ve vztahu ke zlé víře).[4] V Polsku však existuje i menšinové stanovisko[5], podle něhož se dobrá víra (resp. zlá víra) vztahuje ke skutečnosti, zda je převodce vlastníkem či nikoliv. Takový přístup by např. vylučoval nabytí vlastnického práva od komisionáře, pokud by nabyvatel věděl, že převodce není vlastník, nýbrž však byl přesvědčen, že je komisionářem oprávněným věc převést vlastním jménem.

Český zákonodárce se nevydal cestou výčtu, byť třeba demonstrativního, jednotlivých typizovaných skutečností, které poukazují na nabyvatelovu zlou víru na rozdíl například od zákonodárce rakouského.[6] Jelikož však NOZ v mnohém vychází z úpravy OZO, lze ohledně konkrétních skutečnosti zakládající důvodné podezření co do dobrověrnosti nabyvatele vyjít z § 368 OZO. Mezi tyto lze zařadit např. zvláštní povahu věci (např. věc, která se v běžném obchodě nevyskytuje – rodinná starožitnost), nápadně nízkou cenu, známé vlastnosti předchůdce (např. překupník kradených věcí), živnost předchůdcovu a jiné podezřelé okolnosti.[7]

Dobrou víru nabyvatele mohou vyloučit též okolnosti týkající se místa, kde došlo k uzavření smlouvy (např. místo, kde zpravidla dochází k prodeji kradeného zboží), času (např. mimo obvyklou pracovní dobu obchodu), ale i mnohé další. Zpravidla nebude možné učinit z jediné izolované výše uvedené skutečnosti závěr o neexistenci dobré víry, nýbrž těchto skutečností bude muset přistoupit ve vzájemné souvislosti více.[8]

Dobrá víra v oprávnění převodce se může vztahovat k rozličným skutečnostem v závislosti na konkrétních případech. Základní premisou a východiskem je, aby byl nabyvatel přesvědčen, že druhá smluvní strana oplývá oprávněním převést vlastnické právo k věci, ať už je či není vlastníkem. Nejčastěji se však dobrověrný nabyvatel domnívá, že je druhá smluvní strana vlastníkem, který není ve svém dispozičním oprávnění nikterak omezen. Pokud nabyvatel ví (či by vědět měl a mohl), že převodce neoplývá vlastnickým právem k převáděné věci, musí oprávněně, avšak mylně spoléhat na jinou skutečnost, z níž dovozuje ius disponendi převodce.

Jde-li o nepřímé zastoupení, musí být nabyvatel na základě objektivních skutečností přesvědčen o existenci oprávnění zástupce převést vlastnické právo. Bude-li nabyvatel tedy předpokládat, že uzavírá smlouvu s oprávněným komisionářem, musí být v dobré víře ohledně dříve uzavřené komisionářské smlouvy mezi vlastníkem (jako komitentem) a převodcem (jako komisionářem), pročež se komisionář pro komitenta zavázal vlastním jménem obstarat záležitost (prodej věci), a je proto oprávněn předmětnou věc převést. Naopak však nebude vyžadována dobrá víra ohledně úplatného charakteru komisionářské smlouvy, neboť bezúplatná komisionářská smlouva se posoudí právě jako prostý příkaz v podobě nepřímého zastoupení. Budou-li tyto podmínky splněny, může nabyvatel nabýt vlastnické právo, byť tato představa neodpovídá skutečnosti (např. komisionářská či příkazní smlouva jsou absolutně neplatné). To stejné platí rovněž u jiných forem nepřímého zastoupení.

Jde-li o zastoupení přímé, je třeba vzít v úvahu, že dobrá víra se posuzuje ve vztahu k „v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést“, přímý zástupce však – na rozdíl od zástupce nepřímého – nepředstavuje druhou smluvní stranu, tou je naopak zastoupený nevlastník (neoprávněný převodce) sám, neboť právě jemu vznikají práva a povinnosti z uzavření smlouvy (např. mu náleží úplata za převáděnou věc apod.). Dobrověrné nabytí se tak realizuje v případech, kdy převodce (zastoupený) ve skutečnosti není vlastníkem ani oprávněným věc převést, nicméně nabyvatel z objektivních skutečností předpokládá opačnou skutečnost.  Potažmo v situacích, kdy věc převádí jinak přímý zástupce vlastním jménem (dá na vědomí, že je vlastník či nepřímý zástupce – druhou oprávněnou stranou smlouvy), ač není, avšak nabyvatel je oprávněně přesvědčen o opaku.

______________________________________________________________________________________________