Kamery v nemocnicích

Dlouhodobě je pak rozlišováno mezi kamerovými systémy se záznamem a bez záznamu. Co se týče kamerových systémů ve společných prostorách zdravotnických zařízení (např. chodby), tak v těchto případech převažuje zájem na ochraně zdraví pacientů a zároveň bezpečnosti daného zařízení. Pokud tak kamery zachycují pouze společné prostory, je zde zcela legitimní požadavek na jejich monitorování ze strany zdravotnického zařízení. I přes to by měl být preferován osobní dozor pracovníkem zařízení.

Problém však nastává v situacích, kdy jsou kamery umisťovány do pokojů pacientů či do prostor sanitárních zařízení. Využívání kamer totiž není na zákonné úrovni nijak zvlášť upraveno, a proto je nutné posuzovat tento zásah optikou GDPR (konkrétně čl. 6 odst. 1 písm. f) nebo čl. 9 odst. 2 písm. h) GDPR).

Využívání kamer v rámci osobních prostorů pacientů může vést k naprosté eliminaci intimity a pocitu soukromí pacientů a zároveň nahrazování osobní péče za nepřetržitý distanční způsob monitorování. Tak intenzivní zásah jako je monitorování těchto prostor může odůvodnit jen reálné a bezprostřední riziko ohrožující život či zdraví pacienta, případně jiné obdobné nebezpečí, kterému nelze předejít jiným mírnějším způsobem.

V případě sanitárních zařízení je využití monitorování kamerami o to spíše přísné. K tomuto může být přistupováno jen v naprosto výjimečných odůvodněných případech. Nadto je nutné dbát na důstojnost pacientů a záběry přiměřeně tomuto aspektu zaclonit.

Pokud zdravotnické zařízení chce užívat kamerové systémy, musí tedy jasně vymezit dostatečně legitimní účely sledování a vyhodnotit nezbytnost. To vše s ohledem na konkrétní místní podmínky, přičemž to není stejné např. pro ložnice a společné prostory.

Proporcionalita (přiměřenost)

Konkrétní použití kamer bude přípustné, pokud projde tzv. testem proporcionality, a to konkrétně za splnění požadavku vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti. Posuzuje se tak zásah do soukromí a účel, který má kamera naplňovat.

V ideálním případě by tak dohled měl být vždy vykonáván osobně, a pokud bude přistupováno k užívání kamerových systémů je nutné řádně odůvodnit jaký účel je naplňován - ať už to bude ochrana majetku či právě ochrana zdraví a života pacientů.

Při nedostatečném odůvodnění monitorování osobních prostor pacientů by mohlo v těch nejzávažnějších případech dojít k naplnění znaků špatného zacházení v závislosti na délce snímání a dopadu na pacienta.^[1]

Jak používat kamerové systémy v nemocnicích

Jak je nastíněno výše, je velký rozdíl ve snímání společných prostor, tedy například chodeb oproti osobních prostor pacientů. Zásadní rozdíl je v tom, že u zásahu do soukromí pacienta může dojít až k naplnění intenzity špatného zacházení. V tomto ohledu lze zmínit několik bodů, které ovlivňují posuzování zásahu do soukromí pacientů.

Co se týče společných prostor, zde je třeba odůvodnit účel kamer (popřípadě jejich záznamů), což bude typicky ochrana zdraví pacientů, potažmo ochrana majetku nemocnice. V tomto rozsahu je pak používání kamer legitimní s ohledem na vyváženost zájmů.

V případě osobních prostor pacientů je ale problematika používání kamer a jejich záznamů značně komplexnější. Zdravotnické zařízení zde musí dostatečně odůvodnit, že je v zájmu ochrany zdraví a života daného pacienta, aby byl ten který pacient monitorován kamerovým systémem a nepostačuje osobní dohled. O to spíše v případě, kdy je monitoring nepřetržitý a je z tohoto ukládán záznam.

Nepřetržité snímání pacientů by mělo být zcela výjimečné, respektive by k němu spíše docházet nemělo, a to právě z důvodu, že takové monitorování může dosahovat až špatného zacházení. Zařízení by měly dbát na to, aby bylo dostatečně patrné, zda kamera snímá či nikoliv a tedy, aby byla možnost kamery vypnout.

Stejně tak je to s monitorováním sanitárních prostor. Při nejmenším by zde mělo být užito dostatečného zaclonění v rámci zohlednění důstojnosti pacientů, nicméně užívání kamer v těchto prostorách by opět mělo být výjimečné, spíše ojedinělé.

Je tedy zjevné, že snímání kamerami bude na místě v případě, kdy může být ohrožen život či zdraví pacienta, ale ani tak by nemělo docházet k nadužívání a stále by měl být upřednostňován osobní dozor nad pacienty.

Co se týče uchovávání kamerových záznamů, tak ta by s ohledem na GDPR neměla přesáhnout dobu několika dní, a pokud přesáhne, je třeba toto opět řádně odůvodnit. Úřad pro ochranu osobních údajů ve své metodice doporučuje, aby byla tato doba maximálně týdenní.^[2]

Závěrem

Vždy je třeba poměřovat, zda nemůže být účelu užívání kamerových systémů dosaženo mírnějším prostředkem, který nezasahuje do práva pacienta na soukromí. Po řádném zdůvodnění nutnosti kamer je pak nutné dbát i na důstojnost pacienta a také na dlouhodobost monitorování. Zároveň tento zásah do soukromí nesmí dosáhnout takové intenzity, aby naplnil špatné zacházení.

Pokud máte dotazy v souvislosti se zdravotnickým právem či související problematikou, neváhejte se na nás obrátit. Rádi se o Vašem případu dozvíme více a poskytneme Vám příslušnou právní pomoc.

^[1] Viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci ze dne 1. června 2012, Van der Graaf proti Nizozemsku, č. 8704/03. Ačkoliv soud v tomto případě neshledal v používání kamer špatné zacházení, tak z jeho argumentace lze dovodit, že za jiných podmínek by se o špatné zacházení jednat mohlo.

^[2] Dostupná zde: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://uoou.gov.cz/media/clanky/dokumenty/metodika-kamerove-systemy-webpdf.pdf