Kdy není lékař za své zákroky trestně odpovědný

Lékařské zákroky mají vždy určitou míru rizika a v poslední době je čím dál častější trestní stíhání lékařů. Trestní zákoník ovšem obsahuje ustanovení o okolnostech vylučujících protiprávnost. Ty se dají použít ve prospěch lékařů při jejich obhajobě.

1. Přípustné riziko

S trochou nadsázky můžeme říci, že každý lékařský zákrok je spojený s určitou mírou rizika. U náročnějších zákroků je míra rizika logicky vyšší než u zákroků jednodušších, ale provádět lékařské zákroky zcela bez rizika není možné. Lidský organismu je velice složitý, ke každému jedinci je třeba přistupovat individuálně, i přesto, že se lékařská věda stále vyvíjí, není vždy možné s naprostou určitostí předvídat výsledek lékařských zákroků. Lékařské postupy vyvolávají jistou míru rizika dopadů, následků pro pacienta, na kterou musí být lékařem upozorněn. Hodnotíme-li zpětně lékařské postupy, můžeme dojít k názoru, že by bylo vhodné použít postup jiný. Ale toto nutně neznamená, že zákrok byl protiprávní a máme z něj vyvozovat odpovědnost lékaře. Pojem přípustné riziko je v medicínském právu odlišný od pojmu užitém v trestním zákoníku v § 31.

V medicínském právu mluvíme o přípustném riziku lékařské vědy. Je vhodné posuzovat míru přípustného rizika ke každému zvolenému lékařskému postupu či zákroku samostatně. Posuzování míry přípustného rizika v konkrétním případě je na znalci z daného oboru a pokud jednání lékaře mělo charakter přípustného rizika, nejedná se o protiprávní jednání.[4] Takovou skutečnost je samozřejmě nutné při obhajobě pečlivě hodnotit.

Smyslem právní úpravy je přípustného rizika je umožnit též vědecký a technický pokrok, neboť zavádění nových postupů a technologií, nástrojů a produktů je vždy spojeno s určitým rizikem. Tohoto důvodu vyloučení odpovědnosti se může dovolání zdravotnický pracovní, který jednal v rozhodném okamžiku profesionálně, náležitě a řádně, lege artis.[5]

2. Svolení pacienta

Jednou z důležitých okolností vylučující protiprávnost jednání lékaře je svolení pacienta. Podle Úmluvy čl. 5 je jakýkoli zákrok v medicíně možné provést pouze za podmínky, že k němu poskytla osoba svobodný a informovaný souhlas. K tomu se váže povinnost řádně poučit pacienta o okolnostech týkajících se plánovaného zákroku. Pokud pacient neudělí souhlas s lékařským zákrokem a bude-li zákrok přesto proveden, jedná se o protiprávní zákrok. K tomuto pravidlu existují výjimky, jako je jednání lékaře ve stavu nouze, kdy není možné zjistit vůli pacienta a je nutné provést okamžitě lékařský zákrok, který je nezbytný pro prospěch a zdraví pacienta.[6] V této oblasti je tedy velmi důležité, jak je formulován informovaný souhlas pacienta.

Svolení pacienta musí být dáno předem nebo současně s jednáním zdravotnického pracovníka páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně. Takto udělený souhlas se zdravotnickým výkonem, který je řádně indikován a lege artis proveden, vylučuje trestní odpovědnost zdravotnického pracovníka za předmětný zákrok. V případě, že zákrok nebude proveden lege artis, respektive bude vykonán non lege artis, nesprávně a ublíží pacientovi, může se dotčený zdravotnický pracovník dopustit protiprávního jednání – např. spáchání trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, ovšem pro vznik odpovědnosti za něj není rozhodující, zda pacient se zásahem předtím souhlasil či nikoli.[7]

3. Plnění úkolů v rámci zaměstnaneckého vztahu

Považuji za vhodné se v souvislosti s okolnostmi vylučujícími protiprávnost podle trestního zákoníku, jak jsou výše uvedeny, které se vztahují k výkonu zdravotnického povolání a mají tedy souvislost s pracovním právem.

Mezi lékaři na odděleních v nemocničních zařízeních můžeme mluvit o podřízenosti a nadřízenosti, například ve vztahu primáře k běžným lékařům. Primář odpovídá za chod celého oddělení a stanoví, jak mají lékaři postupovat, a který lékařský postup v rámci rozvoje vědy a konkrétních podmínek na pracovišti je vhodné používat. To znamená, že lékař by se měl řídit pokyny primáře jako nadřízeného pracovníka. Má-li lékař na určitou problematiku odlišný názor, je vhodné jej prodiskutovat s primářem, ale v zásadě, není-li nalezena společná cesta, musí lékaře uposlechnout pokynu primáře, nicméně je oprávněn žádat, aby tato skutečnost byla uvedena ve zdravotnické dokumentaci. Z výše uvedeného vyplývá, že odpovědnost primáře je značně vysoká a do jisté míry zbavuje případné odpovědnosti podřízené lékaře, pokud se řídí jeho výslovnými pokyny.[8]

Obecně však platí zásada, že každý lékař je odborník a odpovídá tak za své úkony a chyby. Pacient má ošetřujícího lékaře, který odpovídá za jeho léčbu. Tato koncepce se zřetelně projevuje například u konziliární činnosti. Jedná se o poradní vyšetření, které si může vyžádat v případě pochybností či nejistoty ošetřující lékař. Cílem konzilia je zaujmout k dané problematice určité stanovisko a zvolit nejvhodnější postup pro následnou léčbu. Tuto činnost vede konziliární lékař, který má získat dostatek informací o situaci, aby z nich mohl vyvodit závěr, za který je odpovědný. I přes stanovisko konziliárního lékaře, může ošetřující lékař zvolit jiný postup, který musí ovšem náležitě odůvodnit.[9]

S rozdělením odpovědnosti ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti se též setkáváme při operacích v operačních týmech. Zkráceně můžeme říci, že neplatí žádné obecné pravidlo, kde by vedoucí operačního týmu odpovídal objektivně za výsledek celé operace. Každý ze zdravotnických pracovníků odpovídá sám za své vlastní dílčí úkony. Nicméně odpovědnost lékaře vedoucího operační tým je do jisté míry zvýšena, neboť přeci jen odpovídá za průběh, zvolený postup či způsob provedení operace. Mělo by se jednat o profesionála s nejvyšší atestací, který by měl být schopný okamžitě a správně reagovat i na neočekávané zvraty a situace.[10]

V případě obhajoby lékaře v oblasti trestního práva volíme vždy individuální přístup s ohledem na danou trestní kauzu.

______________________________________________________________________________________________

[1] Těšinová, Jolana. Okolnosti vylučující protiprávnost a lékař. Medicínské právo [online]. Naposled změněno 29. 11. 2007 [cit. 17.2.2011]. Dostupné z : http://www.medicinskepravo.cz/2007/11/okolnosti-vylucujici-protipravnost.html

[2]Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s., dále jen Úmluva

[3] Petr Šustek, Tomáš Holčapek a kolektiv. Zdravotnické právo. Praha: Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016. s. 340.

[4] Mach, Jan. Lékař a právo Praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Grada Publishing, 2010. s. 46.​​​​​​​

[5] Petr Šustek, Tomáš Holčapek a kolektiv. Zdravotnické právo. Praha: Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016. s. 342-343.​​​​​​​

[6] čl. 8 Úmluvy Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s​​​​​​​

[7] Petr Šustek, Tomáš Holčapek a kolektiv. Zdravotnické právo. Praha: Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016. s. 341.​​​​​​​

[8] Stolínová, J., Mach, J., Právní odpovědnost v medicíně. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Galén, 2010. s. 177.

[9] Hrib, N. Kriminalistika a zdravotnictví. 1. vyd. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 100–105.​​​​​​​

[10] Hrib, N. Kriminalistika a zdravotnictví. 1. vyd. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. s. 104–105., obdobně  Stolínová, J., Mach, J., Právní odpovědnost v medicíně. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Galén, 2010. s. 179.