Od výlučné a střídavé k rovnocenné

Konec formálních štítků

• výlučnou péčí jednoho rodiče,
• střídavou péčí v přesně určených intervalech,
• a společnou péčí, pokud se rodiče na péči dohodli a oba byli schopni ji vykonávat.

Tato kategorizace byla často zdrojem zbytečných konfliktů, kdy rodiče bojovali o „typ péče“, spíše než o její konkrétní uspořádání. Vedla také k tomu, že se rodiče cítili buď jako „rezidentní rodič“, nebo jako „druhý v pořadí“, což vztahy dále vyostřovalo.

Rovnocennost jako východisko

Nově zákon vychází z toho, že rodičovská odpovědnost je po rozvodu nadále společná a rovnocenná. Rozvodem se rodiče nestávají nerovnými partnery – dítě má i nadále dva rodiče se stejnou mírou odpovědnosti a práv.

Soud tedy nebude určovat „typ péče“, ale bude rozhodovat o rozsahu a způsobu výkonu péče každého z rodičů. Zákon umožňuje, aby péče byla upravena individuálně – podle věku dítěte, denního režimu, vzdálenosti bydlišť, potřeb dítěte i reálných možností každého rodiče.

Rozsah péče namísto přidělení dítěte

Namísto tradičního „svěření dítěte do výlučné péče“ se nyní bude rozhodovat:

• v jakém rozsahu bude každý rodič pečovat o dítě,
• kdy a jak bude dítě u každého z nich,
• případně jaká pravidla se uplatní při předávání dítěte, při komunikaci, nebo při účasti dalších osob.

Tento přístup má umožnit větší flexibilitu a přizpůsobení konkrétní rodinné situaci – bez nutnosti formálně rozhodovat, zda jde o výlučnou nebo střídavou péči.

Možnost omezení určitých vlivů

Zákon zároveň dává soudu pravomoc omezit výkon péče v určitém prostředí nebo za přítomnosti konkrétních osob, pokud by to bylo nezbytné v zájmu dítěte. Nejčastěji půjde o situace, kdy by dítě bylo vystaveno negativnímu vlivu třetí osoby (např. partner rodiče, konfliktní člen rodiny), nebo kdy prostředí péče není pro dítě bezpečné.

Tato možnost však nemá sloužit k plošnému zasahování do domácího života rodiče. Soud může tento nástroj využít pouze tehdy, pokud existují konkrétní a vážné důvody, které nasvědčují tomu, že bez takového omezení by bylo dítěti újmy.

Prostor pro dohodu rodičů

Základním pravidlem i nadále zůstává, že rodiče se mohou dohodnout. Pokud dohoda respektuje zájmy dítěte, soud ji zpravidla schválí. Novela posiluje možnost, aby dohoda rodičů nebyla omezována formálními škatulkami a aby soud zbytečně nezasahoval do obsahu dohody, pokud dítě není ohroženo.

Nový přístup tak podporuje konsenzuální řešení a individuální uspořádání péče, místo aby rodiče stavěl proti sobě v boji o „rezidentní postavení“.

Shrnutí

Od ledna 2026 se při rozhodování o péči o dítě nebude určovat, zda půjde o výlučnou, střídavou nebo společnou péči. Zákon vychází z toho, že oba rodiče mají i po rozvodu rovnocennou odpovědnost za dítě, a soud bude rozhodovat pouze o konkrétním rozsahu a způsobu péče.

Důležité je, že rovnocennou péči nelze zaměňovat s rovnoměrnou. Novela výslovně nepředpokládá, že by dítě muselo trávit s každým rodičem stejný čas. Rozhodnutí soudu musí i nadále respektovat jedinečnost každé situace a nejlepší zájem dítěte. Změna terminologie tak nemění princip – péče má být spravedlivě uspořádána, nikoliv mechanicky rozdělena.