Odškodnění sekundárních obětí v důsledku zásahu do integrity

Okolnosti posuzovaného případu

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala vůči pojišťovně jako vedlejšího účastníka řízení náhrady majetkové újmy na zdraví (resp. pojistného plnění, které má újmu pokrýt) v podobě ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení. Újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody, během které zemřela její snacha a dvě vnoučata a kterou zavinil řidič vozidla, jehož provozovatel byl z titulu odpovědnosti za škodu z provozu vozidla pojištěn právě u této pojišťovny. Základní otázkou tedy bylo, zda provozovatel vozidla odpovídá za újmu stěžovatelky.

Zatímco nalézací soud co do základu věci žalobě stěžovatelky vyhověl, odvolací a dovolací soud shodně uzavřely, že k újmě na zdraví stěžovatelky nedošlo v důsledku škodné události, tj. dopravní nehody, které nebyla stěžovatelka účastna, ale právě až v důsledku úmrtí osob jí blízkých. Ve věci tak nebyla odvolacím a dovolacím soudem dovozena příčinná souvislost mezi zdravotním stavem stěžovatelky a způsobenou dopravní nehodou a pojišťovna tak dle názoru soudů nebyla povinna ničeho stěžovatelce hradit.

Stěžovatelka nebyla seznána tzv. primární obětí, které by vznikl nárok na náhradu újmy, ať už na zdraví ve smyslu § 2958 ObčZ, nebo na majetku v podobě ztráty na výdělku podle § 2962 a násl. ObčZ, či vynaložených nákladů na léčení podle § 2960 ObčZ, ale “pouze” sekundární obětí, které podle Nejvyššího soudu vznikl toliko nárok podle § 2959 ObčZ, tedy právo na nahrazení tzv. citové újmy.

Ústavní soud ke stávající soudní praxi

Vznik psychické újmy u sekundárních obětí je promítnut do ust. § 2959 ObčZ, které stanovuje, že “[p]ři usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.”.

Problematickým se ovšem stává překročení “pouhých” duševních útrap do diagnostikovatelné nemoci, což vyvolává přímý zásah do tělesné a duševní integrity člověka. Výše uvedené ustanovení nechrání zdraví, nýbrž soukromý a rodinný život, proto také Nejvyšší soud, ve své judikatuře, přesáhnutí tohoto pomyslného “milníku” promítal do výše přiznané nemajetkové újmy. Ústavní soud se k tomuto ale vymezuje, když říká, že pouhé navýšení přiznané nemajetkové újmy (v rámci zásahu do soukromého a rodinného života) nemůže nahradit majetkovou, ale i nemajetkovou újmu poškozeného na zdraví, jak ji chrání čl. 7 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud se v nálezu zabýval i problematikou příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a újmou stěžovatelky, respektive jejím vznikem. Zejména apeloval na řádné odůvodnění rozhodnutí, které se týkají takových případů, a to hlavně s ohledem na to, že u poškozených (sekundárních obětí) může v důsledku dopravní nehody a smrti osob jim blízkých (tedy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi), dojít k zásahu do jejich psychického zdraví. V tomto se tak přiklonil k vyvíjející se české právní doktríně.

Ústavní soud proto uzavřel, že “je-li důsledkem dopravní nehody těžké ublížení na zdraví či dokonce smrt osoby blízké, představuje toto pro osoby blízké jako sekundární oběti zpravidla enormní psychickou zátěž. Ta byla v projednávané věci násobena tím, že dvě primární oběti byly ke stěžovatelce v poměru vnuk/vnučka a třetí obětí byla její snacha. Za tohoto stavu věci lze mít s rozumnou měrou pravděpodobnosti za to, že u sekundární oběti může v důsledku dopravní nehody a smrtí osob jí blízkých, tedy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi, dojít k zásahu do jejího psychického zdraví. Jinými slovy řečeno, dopad do psychického zdraví osoby blízké lze v obdobných situacích považovat za očekávatelný, adekvátní – to zvláště v situaci, kdy rodinné vztahy mezi stěžovatelkou a rodinou jejího syna byly, jak zjistily obecné soudy, prokazatelně dobré.”.

Závěrem lze tedy poznamenat, že samotné prokazování zásahu do psychického zdraví jednotlivce není snadné a vyžaduje velice podrobné zkoumání a je třeba, aby k tomuto soudy přistupovaly s patřičnou opatrností, a to hlavně s ohledem na přiznávání náhrady. Klíčovým je pak právě ono odlišení “pouhých” duševních útrap a medicínsky zjistitelný zásah do tělesné a duševní integrity (typicky psychické onemocnění), které je zásadní pro správné podřazení pro přiznání náhrady.

Pokud máte dotazy v souvislosti se zdravotnickým právem či související problematikou, neváhejte se na nás obrátit. Rádi se o Vašem případu dozvíme více a poskytneme Vám příslušnou právní pomoc.