Právní obrana proti vyvádění majetku dlužníka

Zcela jistě jste se již někdy setkali se situací, kdy se dlužník začal vyhýbat splnění dluhu „vyvedením“ majetku na třetí osobu – typicky rodinného příslušníka. Posléze dlužník věřiteli tvrdil jeho nemajetnost a nemožnost plnit. Přitom sám dlužník dělal všechno pro to, aby se svého majetku „zbavil“. Pro představu můžeme uvést následující situaci.

Věřitel V zapůjčil dlužníku D finanční obnos ve výši 500.000 Kč. Po sjednané době měl dlužník D peníze vrátit. Dlužník D však svůj dluh nesplnil a svůj majetek převedl na svého syna S. Když se věřitel V dožadoval splnění dluhu, dlužník D mu sdělil, že již žádný majetek nevlastní a na výzvy věřitele V nereagoval. Věřitel V proto podal žalobu.

Na uvedenou situaci zákonodárce při tvorbě právních předpisů pamatoval. Ustanovení § 589[1] a násl. zák. 89/2019 sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zakládá věřiteli právo dovolat se tzv. relativní neúčinnosti (bezúčinnosti) právního jednání. Podstatou relativní neúčinnosti je domoci se na základě rozhodnutí soudu práva na uspokojení z toho, co ušlo z dlužníkova majetku, nebo peněžité náhrady.[2]

Relativní neúčinnosti se může dovolat věřitel, jehož pohledávka je vykonatelná (viz níže) a právním jednáním dlužníka bylo její uspokojení zkráceno. Žalovaným v soudním řízení nebude dlužník, ale třetí osoba. Typicky se bude jednat o osobu, která z právního jednání přímo nabyla prospěch. V našem příkladu tak bude žalován syn S.

Podpůrnost uspokojení na třetí osobě

Pro odpůrčí právo je typická jeho podpůrná povaha. V praxi se tato zásada, která ze zákona výslovně neplyne, projevuje předností plnění dlužníkem. Podmínkou pro dovolání se relativní neúčinnosti právního jednání je skutečnost, že věřitel V nemůže být uspokojen na dlužníku D, a to ani náhradním (peněžitým) způsobem. Až tehdy je naplněna podmínka zkrácení věřitele. Prohlásí-li soud právní jednání za relativně neúčinné, vznikne právo věřitele V uspokojit se vůči synovi S a domáhat se na něm plnění.

Okolnosti, za kterých se lze dovolat neúčinnosti právního jednání

Zákon[3] v dalších ustanoveních blíže vymezuje několik situací, na které úprava relativní neúčinnosti přímo dopadá. Pro náš případ budeme demonstrovat, jakým způsobem se věřitel V může dovolávat relativní neúčinnosti proti synovi S, a to co možná nejjednodušší cestou. V tomto můžeme odkázat na ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku.

• 590 odst. 1 písm. c)

Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

Při splnění předpokladů v citovaném odstavci se ve vztahu k synovi S bude aplikovat pravidlo tzv. obráceného důkazního břemene. Syn S tak bude mít v soudním řízení povinnost prokázat, že mu úmysl dlužníka D zkrátit jeho věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

Vykonatelnost pohledávky a výhrada věřitele

V uvedeném ustanovení je zároveň vymezen čas dvou let vyjadřující nejzazší možný okamžik, kdy se věřitel relativní neúčinnosti může dovolat. Na příkladu vidíme, že lhůta dvou let bez dalšího běží i tehdy, není-li pohledávka vykonatelná. Při odkazu na ust. § 589 občanského zákoníku však zjistíme, že vykonatelnost pohledávky pro dovolání se relativní neúčinnosti tvoří nutný předpoklad.[4]

Popsaná situace nám demonstruje, že i když se věřitel V po dlužníku D splnění dluhu soudní cestou domáhá, neznamená to automaticky založení jeho práva dovolat se neúčinnosti právního jednání. V naší věci je překážkou nevykonatelnosti ještě neukončené soudní řízení mezi věřitelem V a dlužníkem D. Věřitel V se dostává do nejistoty, protože vykonatelnost pohledávky za dlužníkem D může nastat až po uplynutí lhůty dvou let podle § 590 odst. 1 písm. c).

Aby se věřitel V vyhnul riziku nedodržení zákonem předpokládané lhůty, je mu dána možnost učinit výhradu práva dovolat se relativní neúčinnosti,[5] kterou prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se chce neúčinnosti právního jednání dovolat. Následkem je stavění běhu lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání, dokud se pohledávka nestane vykonatelnou.

Závěrem

Pokud věřitel V pojal podezření zkracujícího jednání dlužníka D, měl by co nejrychleji jednat a poradit se s odborníkem o jeho případném právu dovolat se neúčinnosti právního jednání. Ani zde totiž není výjimka ze zásady, že právo náleží bdělým.

_______________________________________________________

[1] Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno (§ 589 odst. 1 občanského zákoníku).

[2] Melzer/Tégl, Velký komentář, komentář k ust. § 589, s. 793.

[3] §§ 590 a 591 občanského zákoníku.

[4] Vykonatelnou je pohledávka, pro jejíž uspokojení lze vést exekuci.

[5] § 593 občanského zákoníku.