Přelomové rozhodnutí soudu: Mzda v Praze stejná jako v regionech?

Dočkali jsme se revoluce ve výplatách?

Zaměstnanci na stejné pozici musí brát stejně

Jindy poměrně stojaté vody českého pracovněprávního prostředí v posledních dnech rozčeřilo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 ze dne 20. 7. 2020. V tomto sporu žaloval zaměstananec České pošty (řidič) svého chlebodárce, neboť se nedokázal ztotožnit s tím, že jeho kolegové řidiči v Praze pobírají vyšší mzdu než on sám v Olomouci. Odkaz na úplné znění rozhodnutí ZDE.

Jádro sporu

Tento řidič byl přesvědčen, že práce v Olomouci a v Praze se zas až tolik neliší, a proto není důvodné, aby pobíral nižší mzdu. Jeho zaměstnavatel argumentoval tím, že práce v Praze je skutečně složitější, nicméně argumentoval také tím (což mu dle mého ve výsledku podrazilo nohy), že "reálná" hodnota mzdy v Praze je stejná, jako v ostatních regionech ČR, neboť v Praze jsou, jak je obecně známo, vyšší životní náklady (nájem, doprava, služby apod.). Ve výsledku tak bylo na zaměstnavateli, aby soudu prokázal, že se nejedná o stejnou práci, což se zaměstnavateli podle soudu prvého stupně nepovedlo. Následovalo odvolání, nicméně ani odvolací soud nedal žalované společnosti za pravdu, což pochopitelně vyústilo až v dovolací řízení u Nejvyššího soudu ČR.

Komparační kritéria

Tato vrcholná instance více či méně názory obou předchozích soudů potvrdila. Jelikož se žalované společnosti nepodařilo (skutkově) prokázat, že se práce řidičů v Praze a regionech liší co do složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce ve stejných pracovních podmínkách (tzv. komparační kritéria), soustředil se Nejvyšší soud pouze na otázku, zda lze mezi pracovní podmínky podřadit také vnější vlivy (sociální a ekonomické faktory, například cena bydlení v daném místě). Jelikož však § 110 odst. 4 zákoníku práce (ZPr) obsahuje vlastní výčet hledisek, které určují pracovní podmínky, nelze dát žalované společnosti za pravdu a z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Shrnutí aneb jak z toho ven

Pokud vše výše uvedené převedeme do lidské řeči, pak to znamená toto: Nejvyšší soud vyslal firmám jasný signál, že (základní) mzda by měla být u stejných pozic stejná v rámci celé republiky. Pokud tak chtějí firmy bojovat o nové zaměstnance nabídkou vyššího výdělku, musí navýšit mzdu také v jiných regionech.

Tyto závěry však neplatí mechanicky a dle mého není nutné se obávat přívalové vlny žalob, jak naznačují některá média. Skutečnost, že se ve zmiňované kauze nepodařilo jednomu zaměstnavateli prokázat, že se o stejnou práci nejedná, rozhodně neznamená, že se to nemůže podařit jiným firmám. Je však nutné dodržet určité postupy, které případný průběh soudního sporu zaměstnavateli podstatně usnadní (namátkou mě v tuto chvíli napadá například textově rozdílná náplň práce, jiné rozvržení pracovní doby, zařazení do jiné kategorie prací s ohledem na rizikové faktory apod.). V tomto ohledu se předběžný pracovněprávní "audit" jeví jako výborné řešení.

Jedním z řešení, které se pak přímo nabízí, je samozřejmě opuštění "pobočkového modelu" a zakládání vícero samostatných společností, kdy se pak už nebude jednat o jednoho zaměstnavatele, tedy nebude platit výše uvedené pravidlo - stejná práce = stejná odměna. Toto pravidlo totiž pochopitelně platí pouze v rámci jednoho zaměstnavatele. Tento způsob mi ale přijde možná až zbytečně komplikovaný a drastický (jak se říká jít s kanónem na vrabce), když existují i jiná elegantnější řešení.