ICO a KYC v české právní úpravě

Obchodování s virtuálními měnami a s tím spojené vydávání nových alternativních mincí digitální měny (tzn. ICO – primární nabídka mincí z anglického „initial coin offering“) zažívá v posledním roce značný zájem ze strany celosvětové veřejnosti, Českou republiku nevyjímaje.

Tyto ICOs (v posledních měsících se jedná o vyšší desítky takovýchto veřejných nabídek měsíčně) jsou i přes rozšířenou domněnku, že se jedná o zcela neregulovanou činnost, povinny dodržovat platnou legislativu ve všech státech, kde k nabídce dochází s tím, že tento článek se zaměřuje na otázku identifikace osob (tzn. KYC – poznej svého klienta z anglického „know your client“), které tyto nové digitální měny nabývají.

KYC ve své podstatě představuje proces, ve kterém dochází k identifikaci a ověření totožnosti klienta jako součást opatření vedoucích k zabránění zneužití finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (KYC je tak logicky využíváno i  tzv. krypto-směnárnami, jako je např. Kraken, Coinbase, Binance, Bitmex atd.).

U krypto-směnáren se zásadně polemika nad nutností implementace KYC nevede (byť je diskutabilní, nakolik jsou jejich KYC politiky v souladu s platnou legislativou minimálně na území Evprospké unie – o tom však v dalším článku), nicméně je zde stejná povinnost i v případě, kdy investor smění v rámci ICO svoji již vlastněnou kryptoměnu (typicky Ether na základě tzv. smart contractu) za token této nové digitální měny?

Odpověď na tuto otázku nalezneme pochopitelně v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen "AML zákon"). AML zákon vymezuje osoby, které jsou povinny k identifikaci a ověření totožnosti klienta. Dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) AML zákona je osobou povinnou i osoba, poskytující služby spojené s virtuální měnou, když virtuální měnou se pro účely AML zákona rozumí elektronicky uchovávaná jednotka bez ohledu na to, zda má nebo nemá emitenta, a která není peněžním prostředkem podle zákona o platebním styku, ale je přijímána jako platba za zboží nebo služby i jinou osobou odlišnou od jejího emitenta. Mimo provozovatele směnáren virtuálních (digitálních) měn spadají do uvedené kategorie např. též provozovatelé e-shopů, jejichž platební brány umožňují převod virtuální měny od kupujícího k prodávajícímu při koupi zboží, poskytovatelé správy účtů ve virtuální měně nebo vedení „elektronické peněženky“ či provozovatelé tzv. „bitcoinmatů“ (srov. též dále).[1]

AML zákon dále definuje i osobu poskytující služby spojené s virtuální měnou. Dle ustanovení § 4 odst. 8 AML zákona je osobou poskytující služby s virtuální měnou osoba, která jako předmět své podnikatelské činnosti kupuje, prodává, uchovává, pro jiného spravuje nebo zprostředkovává nákup nebo prodej virtuální měny, případně poskytuje další služby spojené s virtuální měnou.

Z výše uvedeného vyplývá, že osobou povinnou k provedení KYC nejsou jen krypto-směnárny, ale i emitenti tokenů ICO, kteří tímto způsobem získávají od investorů finanční prostředky.

Na emitenty tokenů jsou tak ze strany zákonodárce kladeny určité povinnosti. Jsou jimi např. povinnost identifikace investora, způsob jakým se identifikace provádí, dále případy, kdy je nutno provádět kontrolu atd. s tím, že z hlediska první identifikace osob je AML zákon poměrně přísný, když je ve většině případů vyžadováno, aby osoby byly identifikovány za fyzické přítomnosti (tzv. tváří v tvář). Takto vyjádřenou fyzickou přítomnost nelze nahradit žádným dálkovým přenosem obrazu a zvuku (srov. § 8 AML zákona).

Jiné „náhradní“ postupy bez fyzické přítomnosti při identifikaci jsou možné pouze v souladu s ustanovením § 10 a § 11 AML zákona.

Dle ustanovení § 10 AML zákona je možné provedení identifikace zprostředkovat. Ke zprostředkování dochází na žádost emitenta tokenů, či investora. Identifikaci v takovém případě provádí notář, nebo kontaktní místo veřejné správy.

Další z možností provedení identifikace investora, nutno dodat tou nejschůdnější z hlediska ICO, je převzetí identifikace, a to dle ustanovení § 11 AML zákona. Tento způsob identifikace se provádí bez fyzické přítomnosti investora.

Při převzetí identifikace jsou emitenti tokenů povinni od investorů získat osobní údaje, jako jsou jméno a příjmení, rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, dále místo narození, pohlaví, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství [srov. § 5 odst. 1 písm. a) AML zákona]. Vzhledem k tomu, že se jedná o elektronickou identifikaci osob, tj. bez fyzické přítomnosti investora, je zde povinnost získat další údaje k identifikaci, jakými jsou zejména číslo telefonu, adresa pro doručování elektronické pošty, údaje o zaměstnání nebo zaměstnavateli (§ 5 odst. 2 AML zákona).

Současně s tím vyplývá emitentovi tokenů povinnost ověřit informace získané od potencionálního investora u kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejícího důvěru, podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího elektronickou identifikaci a služby vytvářející důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu [srov. § 11 odst. 8 písm. b) AML zákona][2] a v neposlední řadě nesmí mít emitent, jako osoba povinná z AML zákona pochybnosti o totožnosti klienta [§ 11 odst. 8 písm. c) AML zákona].

Závěrem tedy je, že v případě emise vlastních tokenů a jejich následném prodeji je třeba se vypořádat i s povinnostmi, které stanovuje AML zákon, a to zejména ve vztahu k řádné identifikaci zájemců o tokeny.

______________________________________________________

[1] Srov. např. Tvrdý, J., Vavrušková, A. Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 11, marg. č. 23.

[2] Tímto předpisem EU je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES, tedy tzv. nařízení eIDAS.