Mgr. Oliver Uraz: Co s neplatnými spotřebitelskými úvěry aneb jak vytěžit z minima maximum

Advokátní kancelář ARROWS se specializuje i na oblast spotřebitelských úvěrů. V nedávném článku se náš kolega Mgr. Oliver Uraz věnoval problematice posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy a nastínil podmínky, které by měl pečlivý poskytovatel úvěru naplnit, aby mohl nabýt jistotu, že jeho úvěrová smlouva nebude s přihlédnutím k aktuální právní úpravě a rozhodovací praxi shledána za neplatnou.

Tím se jistě do budoucna dá vyhnout mnoha sporům před soudy či finančním arbitrem o platnost takto uzavřených úvěrových smluv. Otázkou však zůstává, co se smlouvami, které jsou již takřka „v běhu“, a u kterých posouzení úvěruschopnosti v tomto standartu neproběhlo, ať už se tak stalo z jakéhokoliv důvodu.

Potenciální problém je umocněn též nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu,[1]  ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že neplatnost spotřebitelské smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet před jeho poskytnutím by měly soudy zkoumat i v případě úvěrových smluv uzavřených před 25. únorem 2013. Soudy by tedy měly zkoumat posouzení úvěruschopnosti i u smluv uzavřených před datem účinnosti novely, která do tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru[2] výslovně zavedla sankci neplatnosti takové smlouvy.

Bezdůvodné obohacení

Poměrně známým faktem je, že jedná-li se o plnění z neplatné smlouvy, musí se povaha nároků případně vznikajících z takové smlouvy posoudit dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení.[3] Jelikož právní posouzení uplatněného nároku je úkolem rozhodujícího soudu, je jeho povinností, dospěje-li k závěru, že nárok na vrácení úvěrové jistiny s příslušenstvím nelze stavět na platné smlouvě, překvalifikovat právní hodnocení uplatněného nároku na nárok z titulu bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal tím, že fakticky obdržel prostředky tvořící úvěrovou jistinu.

Zde však nastává moment, kdy není na místě ponechat provedení celé této rekvalifikace jen na vlastní úvaze soudu, ale střežit a případně korigovat klíčové parametry této změny v právní povaze nároku tak, aby tento již neplatností smlouvy oslabený nárok, neutrpěl další zbytečnou újmu. V následujících odstavcích se pokusíme nastínit klíčové otázky, na které by si měl obezřetný žalobce dát v této situaci pozor.

Zesplatnění a úroky z prodlení

Je zřejmé, že věřitel může zapomenout na smluvně sjednané úroky z úvěru. Nelze uvažovat ani o obvyklé půjčovací úrokové sazbě, jelikož se v tomto případě na poskytnuté peníze vůbec jako smluvní závazek nehledí.

I v případě bezdůvodného obohacení se však jedná o peněžité plnění, u kterého lze v případě prodlení s jeho vrácením požadovat úhradu úroků z prodlení v zákonné výši.[4] K tomuto by především měl přihlédnout soud z vlastní úřední povinnosti.[5]

Zejména v případě vysokých úvěrů pak může otázka, od jakého okamžiku lze, v tomto případě, úrok z prodlení uplatňovat, hrát zajímavou roli z hlediska celkové částky, kterou bude schopen věřitel i za této situace ještě vysoudit.

V obecné rovině je bezdůvodné obohacení splatné v návaznosti na výzvu k jeho vydání ze strany věřitele, která může být učiněna kdykoliv od jeho vzniku. Prodlení dlužníka s jeho vydáním tak nastává v případě nesplnění takové výzvy. Na první pohled by se tak mohlo jevit, že u takto postavených případů bezdůvodných obohacení vůbec nebude moci být úrok z prodlení přiznán, když pochopitelně přímo výzva k vydání bezdůvodného obohacení součástí vztahů mezi věřitelem a dlužníkem být nemohla.

Nemusí tomu tak být však vždy. Vzhledem k tomu, že náležitosti výzvy směřující ke splatnosti peněžitého závazku nejsou z hlediska zákona nikterak zvlášť vymezeny, musíme se na ně dívat z hlediska obecných požadavků na účinky právního jednání. Není přitom důvodu, aby pokud je v původní výzvě k zesplatnění úvěru jednoznačně stanoveno, kdo jsou strany závazku, a kdo má komu plnit určitou finanční částku, nemohla být tato výzva brána i nadále za účinnou výzvu k vrácení peněz, o které v řízení jde, jen z důvodu překvalifikování právního základu tohoto peněžního nároku.[6] Při překvalifikování nároku do roviny bezdůvodného obohacení se navíc z povahy věci nemůže jednat o vyšší částku, než která byla původně zesplatněna na základě úvěrové smlouvy a ani z časového hlediska nemůže být taková výzva k vydání bezdůvodného obohacení předčasná.

Podpůrně pak není na škodu upozornit soud na účinky zesplatnění bezdůvodného obohacení též na základě předžalobní výzvy k plnění, byla-li před podáním žaloby samostatně zasílána, případně nejpozději na základě doručení stejnopisu žaloby žalovanému.[7]

Promlčení

V rámci sporu překvalifikovaného do roviny bezdůvodného obohacení lze očekávat, že žalovaný spotřebitel může vznést námitku promlčení, a to s ohledem na dřívější začátek běhu promlčecí lhůty. U bezdůvodného obohacení lze takřka s jistotou říct, že subjektivní i objektivní promlčecí lhůta začala plynout hned po samotném poskytnutí peněžních prostředků. U prostředků poskytnutých ještě za účinnosti obchodního zákoníku,[8] pak sehrává roli i kratší tříletá promlčecí lhůta bezdůvodného obohacení, než čtyřletá u úvěrového závazku.

Do hry v takovém případě může vstoupit konkludentní uznání dluhu prostřednictvím částečného plnění. Hradí-li totiž spotřebitel po poskytnutí finančních prostředků alespoň některé splátky (zdánlivé) úvěrové jistiny, je zpravidla na místě dovodit, že je hradil proto, že uznává existenci dlužné jistiny jako takové. Není pak opět důvodu nakládat s tímto faktickým uznáním jinak jen z toho důvodu, že dlužná jistina přestává mít povahu jistiny úvěrové a nabývá povahu bezdůvodného obohacení. V mnoha případech tak lze účinně argumentovat, že od poslední takové splátky běží nová promlčecí lhůta.

Specifickou povahu z hlediska počítání promlčení mají nároky na vrácení finančních prostředků původně zamýšlených jakožto úvěry s poskytováním opakovaného plnění, zejména produkty kreditních karet či kontokorentních úvěrů, zřizovaných k běžnému účtu jakožto povolené přečerpání. V případě vznesení námitky promlčení je pak u těchto nároků důležité soudu precizně objasnit, že ze způsobu průběžného poskytování, a průběžného hrazení, těchto prostředků je zřejmé, že bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout jen z těch peněz, které byly spotřebiteli poskytnuty jako úplně poslední, a to až do výše bezdůvodného obohacení. Promlčecí lhůta tak mohla počnout běžet až poskytnutím těchto v čase posledních finančních prostředků na základě neplatné úvěrové smlouvy.

Nároky na poplatky

V rámci převedení nároku do roviny bezdůvodného obohacení se obvykle předpokládá, že věřitel má nárok pouze na „holou“ jistinu poskytnutých prostředků, očištěnou od veškerých plateb provedených spotřebitelem, maximálně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení.

Nemusí to tak být, pokud se věřitel může i za této právní kvalifikace efektivně domáhat nároku na uhrazení alespoň některých spotřebiteli účtovaných poplatků. Je zřejmé, že neplatnost úvěrové smlouvy bude neblaze dopadat na ty poplatky, které jsou svým charakterem přímo spojeny s vedením a účtováním úvěru jakožto samostatného bankovního produktu, tzn. zejména poplatky za vedení samostatného úvěrového účtu, poplatky za upomínání k hrazení úvěru.

Na proti tomu především u produktů typu kreditních karet, či kontokorentů, které jsou zpravidla navázány jako doplňkový produkt k již existujícímu účtu, není důvod, aby v důsledku neplatnosti samotné úvěrové smlouvy došlo k zániku nároku rovněž na poplatky spojené s vedením samotného účtu, případně za vedení dalších služeb na účtu, či zasílání výpisů z účtu.

Obvykle tyto poplatky bývají v rámci techniky sjednávání těchto úvěrových produktů zahrnuty do původní úvěrové jistiny. Svým charakterem však nemají povahu závazku z úvěru, ale závazku z vedení (běžného) účtu. Není tedy důvodu, aby se případná neplatnost úvěrové smlouvy vztahovala i na tyto poplatky.

V této souvislosti nelze zapomínat ani na to, že i dluh z poplatků je peněžitým dluhem jako každým jiným a lze i z těchto částek požadovat zákonný úrok z prodlení, byť nejsou součástí úvěrové jistiny.

_____________________________________________________________________________________________________________

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

[2] Zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl novelizován tehdy platný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ust. § 2991 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[5] Za předpokladu, že v původní žalobě byl nárok na nějaký úrok z prodlení z jistiny uplatněn. Soud nemůže překročit rozsah nároku vymezený žalobou.

[6] Srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1636/2008: „[Výzva dlužníkovi] musí být adresná, srozumitelná, určitá a musí z ní vyplývat požadavek věřitele vůči dlužníku zaplatit dluh“. Není důvodu, aby i pro překvalifikaci dluhu nebyly účinky takto učiněné výzvy zachovány.

[7] Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007.

[8] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodník zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013.

Čtěte také:

• Jak by mělo vypadat posouzení úvěruschopnosti spotřebitele?
• Jakub Dohnal píše o spotřebitelských úvěrech
• Spotřebitelské úvěry a jejich aktuální trable