Mgr. Oliver Uraz: Jak by mělo vypadat posouzení úvěruschopnosti spotřebitele?

Advokátní kancelář ARROWS se specializuje i na oblast spotřebitelských úvěrů. Odborníkem na spotřebitelské úvěry je u nás Mgr. Oliver Uraz, který ve svém článku radí poskytovatelům úvěrů, jak docílit toho, že jejich smlouva nebude u soudu shledána neplatnou. 

V poslední době se v soudních řízeních, ve kterých je předmětem řízení uplatnění pohledávky na vrácení nezaplaceného spotřebitelského úvěru, jako stále častější otázka vyskytuje to, zda úvěrující podnikatel dostatečně posoudil schopnost úvěrovaného spotřebitele splácet úvěr. Žádný z právních předpisů, které tento problém regulují¹, však nedává výslovnou odpověď na to, co přesně má poskytovatel úvěru po spotřebiteli před uzavřením smlouvy chtít, a kam všude se má podívat, aby požadavkům posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dostál. Rozhodovací praxe nejvyšších soudních instancí taky, až na některé dílčí aspekty, spíše akcentuje obecné principy posuzování², proto když dojde „na lámání chleba“ u soudu, záleží ve výsledku na soudu prvního či druhého stupně, co ještě věřiteli „projde“ a co už ne.

Zkusme se na základě našich zkušeností podívat na základní přehled toho, co by měl pečlivý poskytovatel úvěru udělat, aby se nemusel obávat, že jeho smlouva bude shledána u soudu neplatnou.

Kdy mohou nastat problémy

Jednoduše řečeno, takřka vždy, pokud jsou naplněny základní podmínky, a to že se skutečně jedná o spotřebitelský úvěr a k jeho uzavření došlo už v době, kdy právní řád sankcionoval absenci posouzení úvěruschopnosti neplatností této úvěrové smlouvy³.

Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by vzhledem ke svému znění sice svádělo k závěru, že soud může neplatnost úvěrové smlouvy z tohoto důvodu vyslovit jen na základě námitky spotřebitele, tedy, že se jedná o neplatnost toliko relativní. Uvedený závěr by podporovala rovněž skutečnost, že koncepce neplatnosti právních jednání je v občanském zákoníku postavena na preferenci neplatnosti relativní před neplatnosti absolutní⁴, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Rozhodovací praxe soudů je však opačná a soudy přihlížejí k tomuto důvodu neplatnosti i bez návrhu⁵.

Poskytovatel úvěru se tak nemůže spoléhat na nečinnost spotřebitele v soudním řízení, tedy že nárok na zaplacení úvěru nějak „sám projde“ důkazním řízením, a že otázka posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebude bez jeho procesní aktivity nijak řešena.

Jak se tvoří výsledná rovnice

Zjednodušeně řečeno, alfou a omegou celého zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je dopátrat se výsledku tzv. platební kapacity spotřebitele. Platební kapacita je pomyslná částka, která by měla úvěrovanému spotřebiteli každý měsíc zůstat po odečtení všech předpokládaných regulérních výdajů od jeho předpokládaného regulérního příjmu. Je-li takto spočtená platební kapacita dostatečně vysoká na to, aby ještě pokryla měsíční splátku poskytovaného úvěru, lze vyslovit předpoklad, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V opačném případě by neměl být úvěr spotřebiteli poskytnut.

V rámci předmětného výpočtu však doporučujeme poskytovatelům úvěrů kalkulovat ještě s jistou rezervou pro spotřebitele, za rozumnou částku lze považovat alespoň 1.000 Kč měsíčně, jelikož obezřetný poskytovatel úvěru musí počítat s tím, že ekonomická situace spotřebitele může mít kdykoliv minimálně mírné výkyvy. Předmětný výpočet proto nelze brát striktně aritmeticky na osy kladných a záporných čísel a paušálně říct, že zůstatková kapacita, obrazně řečeno, „o jedné kladné koruně“, je dostatečná.

Klíčem k úspěchu je pak samozřejmě všechny proměnné naplnit dostatečně kvalifikovaně odhadnutými částkami, přičemž základní kategorie, které můžeme takto vyčlenit, jsou:

• Předpokládaná výše pravidelného příjmu spotřebitele
• Možnost spotřebitele nakládat s obdrženými finančními prostředky
• Předpokládané zatížení spotřebitele finančními produkty
• Předpokládané náklady spotřebitele na zajištění běžných životních potřeb
• Předpokládané náklady spotřebitele na zvláštní pravidelné výdaje

Výše pravidelného příjmu

Vzhledem ke skutečnosti, že posuzování úvěruschopnosti se týká osob, které si úvěr neberou jakožto podnikatelé, v naprosté většině případů bude mít spotřebitel pravidelné příjmy ze zaměstnání. Klíčovým faktem je, že rozhodně nepostačuje údaj o výši příjmu uvedený spotřebitelem v žádosti o úvěr.

Bankovní poskytovatelé úvěrů mají tu výhodu, že často pro spotřebitele zároveň vedou běžný účet, na který mu chodí mzda, jsou proto schopni výši čistých příjmů ověřit i bez součinnosti spotřebitele z pohybů na jeho běžném účtu. V opačném případě je postačujícím dokumentem potvrzení zaměstnavatele o výši čistého příjmu, není však nutno, aby spotřebitel dokládal i výplatní pásky a další dokumenty o podrobnostech. V obou případech je však potřebné, aby byl poskytovatel úvěru schopen si vytvořit odhad o výši příjmu za relevantní časové období, je proto žádoucí, aby byl tento údaj zjištěn jakožto průměrný čistý příjem za posledních přibližně 12 měsíců.

Může se každopádně stát, že i fyzická osoba živící se jako osoba samostatně výdělečně činná, ať už nyní nebo v nedávné minulosti, bude žádat o úvěr nesouvisející s její podnikatelskou činností, tedy jako spotřebitel. V takovém případě je potřebné, aby takový spotřebitel doložil své příjmy daňovým přiznáním za poslední zdaňovací období, a případně též přehledy příjmů, které se za stejné období zasílají pro účely zdravotního a sociálního pojištění.

Dívá-li se poskytovatel úvěru do přehledu transakcí na účtu, je potřebné, aby bylo rozlišeno, co se může za pravidelný příjem spotřebitele považovat a co nikoliv. Není tak možné brát do úvahy zejména různé jednorázové částky od příbuzných, výplaty pojištění nebo vklady vlastních prostředků na účet.

Omezení s nakládáním s financemi

I když poskytovatel úvěru zjistí, že spotřebitel pobírá dostatečně vysoké příjmy, neznamená to automaticky, že může s celou touto částkou bez omezení nakládat. Pobírá-li spotřebitel mzdu od zaměstnavatele, měl by poskytovatel úvěru každopádně od zaměstnavatele vyžadovat sdělení informace, zda jsou spotřebiteli ze mzdy strhávány jakékoliv srážky a pokud ano, v jaké výši. S takto odečtenou výší srážek pak pochopitelně nelze v rámci příjmové složky spotřebitele počítat.

Dále je nutno provést alespoň dvě základní lustrace spotřebitele z hlediska jeho možných omezení v nakládání s jeho majetkem, a to:

• v insolvenčním rejstříku (veřejný bezplatný přístup)
• v centrální evidenci exekucí (veřejný zpoplatněný přístup)

Nelze sice vyslovit paušální závěr, že spotřebiteli, který se nachází v úpadku, anebo na jehož majetek je nařízena exekuce, nelze nikdy poskytnout další úvěr, bude však na poskytovateli úvěru, aby podrobně zdůvodnil, že i navzdory těmto omezením bylo předpokládatelné, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet.

Zatížení finančními produkty

Na záporné straně rovnice platební kapacity musí v prvé řadě stát údaj, který indikuje, kolik ze svého příjmu musí spotřebitel „obětovat“ pro řádné splácení úvěrových a dalších finančních produktů, které jej budou tížit i v době splácení nového poskytovaného úvěru.

Kromě toho, že poskytovatel úvěru musí pochopitelně ověřit svou vlastní databázi a zohlednit produkty, které již sám spotřebiteli poskytuje, je potřebné, aby bylo vynaloženo dostatečné úsilí na zjištění existence a parametrů takových produktů u jiných poskytovatelů.

Na tento účel slouží náhled do dvou základních registrů, a to:

• Bankovního registru klientských informací (BRKI), provozovaného platformou CBCB (http://www.cbcb.cz)⁶
• Nebankovního registru klientských informací (NRKI), provozovaného platformou CNCB (http://www.cncb.cz)⁷

Jak napovídají samotné názvy, tyto rejstříky obsahují sdílené informace jednak ohledně bankovních produktů, a jednak ohledně nebankovních produktů, které prostřednictvím příslušné platformy sdílejí jednotliví poskytovatelé úvěrů.

Z náhledu do obou rejstříků je pak možné zjistit počet aktivních finančních produktů spotřebitelé, jejich celkové splátkové zatížení, jakož i existenci případně řádné nesplácených úvěrů.

Bankovní poskytovatelé mají přístup jak do BRKI, tak do NRKI, nebankovní poskytovatelé mají možnost přístupu jen do informací tvořících NRKI. Údaje mezi BRKI a NRKI jsou však sdíleny, nebankovní poskytovatel se proto i k údajům obsaženým v BRKI může dostat tak, že spotřebitel při žádosti o úvěr souhlasí se zpracováním svých údajů pro účely vyžádání informace z BRKI. Nebankovním poskytovatelům úvěru doporučujeme tento postup využívat.

Běžné a mimořádné výdaje spotřebitele

Je zřejmé, že spotřebitel musí nemalou část svých příjmů použít na zajištění svých běžných životních potřeb, kterými rozumí zejména náklady na bydlení a náklady na běžnou spotřebu. Bylo by však zcela nepřiměřené, pokud by byl poskytovatel úvěru nucen tyto údaje individuálně zjišťovat u každého spotřebitele a konstruovat tak jakýsi jeho individualizovaný „spotřební koš“.

Je proto zcela akceptovatelné, pokud jsou tyto údaje na základě informací sdělených spotřebitelem o jeho životních poměrech do jisté míry zobecněny. Aby však toto zobecnění proběhlo dostatečně kvalifikovaně, je potřebné, aby byly zjištěny alespoň tyto životní poměry spotřebitele:

• Forma bydlení (vlastní byt / nájem / u příbuzných)
• Existence společného jmění manželů
• Počet osob v domácnosti
• Počet vyživovaných osob

Na základě takto zjištěných ukazatelů je pak vhodné využít data zveřejňované Českým statistickým úřadem pro jednotlivé regiony, které statisticky shrnují výdaje a životní podmínky obyvatel v jednotlivých krajích (https://www.czso.cz/csu/czso/regiony_mesta_obce_souhrn) a vytvořit u každého spotřebitele jakousi statistickou aproximaci jeho základních životních nákladů.

Poskytovatel úvěru by závěrem měl pamatovat rovněž na to, že spotřebitel může mít i různé zvláštní výdaje spojené s jeho specifickou situací, které lze na měsíční bází předpokládat, zejména:

• Doplatky na léky
• Výdaje na vzdělávání
• Výdaje související s členstvím v zájmových a profesních organizacích

Pokud jde o prověřování informací ohledně životních výdajů a nákladů, lze akceptovat, že je poskytovateli úvěru sděluje spotřebitel v rámci svého prohlášení o svých poměrech, jelikož vyžadování dalšího množství dokumentů prokazujících tyto informace by jednak bylo nepřiměřeně zatěžující pro obě strany, a jednak excesivně zasahující do soukromé sféry spotřebitele (kupř. doložení dokladů týkající se nákupu konkrétních léčiv). Ukáže-li se v průběhu trvání úvěrového vztahu, že spotřebitel není schopen splácet úvěr, jelikož tyto informace uvedl neúplně či nepravdivě, jde tato skutečnost k jeho vlastní tíži.

__________________________

¹ Zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. Dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS; a ust. § 84 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

² Kupř. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

³ Jde o smlouvy uzavřené od 1. 4. 2013, jelikož už předchozí zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru od tohoto data sankcionoval v ust. § 9 odst. 1 úvěrovou smlouvu neplatností, nedošlo-li k řádnému posouzení úvěruschopnosti.

⁴ Ust. §§ 586 – 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.

⁵ Dle posledního rozhodnutí Ústavního soudu se tak dokonce má dít nikoliv jen v řízení nalézacím, ale i v řízení exekučním. Viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019: „… to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“

⁶ Zřízeného na základě ust. §38a zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění.

⁷ Zřízeného na základě ust. §20z zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění.

Čtěte také:

• Mgr. Oliver Uraz: Co s neplatnými spotřebitelskými úvěry aneb jak vytěžit z minima maximum
• Jakub Dohnal píše o spotřebitelských úvěrech
• Spotřebitelské úvěry a jejich aktuální trable