Zakládáte společný podnik na jeden projekt

Smlouva o společnosti, nebo společná s.r.o.: jak zvolit formu

Zaváže-li se smlouvou několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost (§ 2716 občanského zákoníku). Joint venture není zákonný pojem, ale obchodní označení spolupráce, kterou lze uspořádat smluvně i korporačně, a pro časově omezený projekt ji lze postavit právě na smlouvě o společnosti. Společnost podle občanského zákoníku nemá právní osobnost, a společníci proto jednají a ručí sami.

Alternativou je založit společnou obchodní korporaci, nejčastěji s.r.o., do které oba partneři vloží své příspěvky. Společná s.r.o. má vlastní právní osobnost, oddělenou odpovědnost a rejstříkové náležitosti, ale zakládá se déle a její dobrovolné ukončení po skončení projektu zpravidla znamená zrušení s likvidací (§ 169 občanského zákoníku). Pro projekt, který má trvat několik let a skončit, bývá smlouva rychlejší, a pro dlouhodobé partnerství bývá vhodnější korporace.

Volba formy je nejdůležitější rozhodnutí celého projektu, protože určuje, kdo ručí. U smlouvy o společnosti odpovídají společníci za dluhy ze společné činnosti vůči třetím osobám společně a nerozdílně (§ 2736 občanského zákoníku). Dodavatel nebo banka se tak může obrátit na kteréhokoli z partnerů, a ten pak musí řešit vyrovnání s druhým. U společné s.r.o. odpovídá za dluhy sama společnost svým majetkem a společníci za ně ručí jen do výše nesplněných vkladových povinností podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku (§ 132 zákona o obchodních korporacích).

Praxe ukazuje tři typické situace. Ve výrobě se dvě firmy sdruží k vývoji a výrobě nového komponentu a každá přispěje jinak, jedna technologií a druhá výrobní kapacitou. V IT se dodavatel a zákazník spojí k vývoji produktu a sdílejí výnosy. V energetice se partneři spojí k výstavbě a provozu zdroje, kde jsou investice vysoké a doba návratnosti dlouhá. Každá situace vede k jiné volbě formy.

Joint venture v oblasti nemovitostního developmentu, které má vlastní specifika, rozebírá text o joint venture v developmentu. Tento článek se věnuje společným podnikům ve výrobě, IT a energetice, kde jde o jiné otázky: vložené technologie, výsledky vývoje a rozdělení výnosů.

Účel projektu, vklady a soupis

Smlouva začíná vymezením společného účelu. Pokud je účel formulován neurčitě, vzniká spor o to, co do projektu patří a co ne, kdo smí jednat jménem společného podniku a jaké činnosti jsou mimo něj. U jednorázového projektu je rozumné účel popsat konkrétně: výsledek, který se má dosáhnout, termín a rozsah činností.

Důležitým pravidlem je soupis vkladů. Bylo-li ujednáno sdružení majetku, vyžaduje se k platnosti smlouvy soupis vkladů společníků jimi podepsaný, a má se za to, že sdruženo bylo jen to, co soupis uvádí (§ 2716 odst. 2). U každé položky soupisu je proto třeba určit, zda se převádí samotná věc či právo, nebo se poskytuje jen právo užívání či jiné oprávnění, což se týká zejména strojů, licencí a software.

Každý vklad se proto popisuje podle toho, jaké právo společník do projektu vkládá. Vkládá-li společník věc, použijí se přiměřeně ustanovení o koupi, vkládá-li právo věc užívat, ustanovení o nájmu, a zavazuje-li se k činnosti, ustanovení o díle nebo o příkazu (§ 2717 občanského zákoníku). Společník, který vloží jen právo užívat, tedy nepřenáší vlastnictví, a smlouva by to měla výslovně říkat.

U technologií a know-how je nutné rozlišit, co do projektu přichází s sebou jako existující majetek a co v projektu vznikne. Existující technologie zůstávají zpravidla ve vlastnictví původního majitele, který k nim udělí licenci pro účely projektu. Výsledky vývoje vzniklé v projektu se řeší zvlášť: kdo je vlastní, kdo je smí používat po skončení a jak se dělí příjmy z jejich využití.

Rozhodování, správa a deadlock

Rozhodnutí o záležitostech společnosti se přijímají většinou hlasů, přičemž každý společník má jeden hlas, a rozhodnutí, jímž se mění smlouva, musí být přijato jednomyslně (§ 2729 občanského zákoníku). Mají-li dva partneři každý jeden hlas, při jejich neshodě o otázce, o které společnost rozhoduje, se většina nevytvoří a rozhodnutí nevznikne. Smlouva by měla určit, jak se takové spory řeší.

Správa společného podniku patří do smlouvy jako samostatná kapitola. Společník, který není oprávněn ke správě, nesmí nakládat se společným majetkem, a učiní-li tak vůči třetí osobě v dobré víře, nelze se proti ní dovolat neplatnosti jednání (§ 2732). Je-li pověřeno více správců bez bližší úpravy působnosti, jedná každý z nich samostatně (§ 2733). Smlouva by proto měla určit, kdo za podnik podepisuje, do jaké hodnoty a které úkony vyžadují souhlas obou.

Správce vede řádně účty a přehled o majetkových poměrech a nejméně jednou ročně podává společníkům vyúčtování včetně příjmů, výdajů a zisku nebo ztráty (§ 2734). U joint venture proto stačí navázat na toto pravidlo a rozšířit ho: kdo vede účetnictví projektu, jak často a v jaké podobě se reportuje a jaké mají partneři právo kontroly dokladů.

Pro řešení patu se v praxi používá několik nástrojů. Eskalace na vedení obou firem s lhůtou na dohodu, mediace, rozhodnutí nezávislého odborníka u technických otázek a nakonec ukončení projektu s vypořádáním. Pořadí kroků a lhůty patří do smlouvy, protože při sporu už nikdo nechce jednat o pravidlech jednání. Obdobné mechanismy rozebírá text o dohodě společníků nad rámec společenské smlouvy.

Zisk, ztráta a odpovědnost vůči třetím osobám

Neurčí-li smlouva poměr, jakým se společníci podílejí na majetku nabytém za trvání společnosti, na zisku a na ztrátě, jsou jejich podíly stejné, a určí-li smlouva poměr jen pro jednu z těchto oblastí, platí stejný poměr i pro ostatní (§ 2728 občanského zákoníku). Partner, který vloží větší část investice, proto musí poměr výslovně sjednat, jinak dostane polovinu.

Ujednání vylučující právo společníka na podíl na zisku nemá právní účinky a ujednání vylučující povinnost podílet se na ztrátě má účinky jen mezi společníky (§ 2728 odst. 2). Z toho plyne, že smlouva může rozdělit ztrátu mezi partnery, ale třetí osoba se přesto obrátí na kteréhokoli z nich. Vnitřní rozdělení ztráty pak funguje jako regres mezi partnery.

Vůči třetím osobám jedná společník jako příkazník všech společníků. Jedná-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou, považuje se za příkazníka všech společníků, a ujednají-li si společníci něco jiného, nelze to namítnout vůči třetí osobě jednající v dobré víře (§ 2737 občanského zákoníku). Jinak je tomu, jedná-li společník vlastním jménem: třetí osoba je pak zavázána jen vůči němu, ledaže věděla, že jedná na účet společnosti.

Z těchto pravidel plyne praktický závěr: omezení pravomocí ve smlouvě nechrání před dodavatelem, který o něm nevěděl, a musí být proto doprovázena oznamováním třetím osobám a vnitřní kontrolou. Partner, který nechce, aby druhý uzavíral smlouvy nad určitou hodnotu, zajistí v dohodě sankci za porušení a pojistí se, že dodavatelé jsou informováni o rozsahu pravomocí. Samotné ujednání mezi partnery nezabrání vzniku závazku vůči dodavateli.

Konkurence, know-how a výsledky vývoje

Společník nesmí bez souhlasu ostatních činit na vlastní nebo cizí účet nic, co má vzhledem ke společnému účelu konkurenční povahu, a ostatní se mohou domáhat, aby se zdržel takového jednání (§ 2727 občanského zákoníku). Mohou také požadovat, aby jednání na vlastní účet bylo prohlášeno za učiněné na společný účet nebo aby jim byla vydána odměna, anebo místo toho náhradu škody. Tato práva zanikají, nejsou-li uplatněna do tří měsíců od zjištění jednání, nejpozději do roka od něj. Zákonná ochrana se přitom týká jen doby trvání společnosti a jen společného účelu.

Smlouva proto upřesňuje, co je konkurence, a rozšiřuje ochranu i na dobu po skončení projektu, je-li to potřeba. Výrobní partner, který se dozvěděl o technologii druhého, by neměl po skončení projektu nabízet stejné řešení konkurentovi. U IT projektu se řeší zejména zdrojový kód a data, v energetice pak provozní know-how a smlouvy s dodavateli paliva.

Ochranu know-how zajišťuje také mlčenlivost. Znalost, kterou se partner jednou dozvěděl, nelze vrátit jako věc, a smlouva proto určí, co je důvěrné, komu a za jakých podmínek lze informace sdělit, kdy končí licence a platí zákaz dalšího užívání, jak se po skončení vracejí nebo ničí nosiče a kopie a jaké jsou sankce. Bez těchto pravidel se může stát, že partner využije poznatky z projektu pro svůj další byznys a druhá strana nemá prakticky žádný nástroj, jak to prokázat.

Zvláštní pozornost zaslouží vlastnictví výsledků. Je-li výsledkem projektu technologie, produkt nebo software, musí smlouva říct, komu patří a kdo je smí využívat. Častá je kombinace: výsledek vlastní společně nebo jeden partner s licencí pro druhého, přičemž příjmy se dělí podle klíče uvedeného ve smlouvě.

Konec projektu a vystoupení partnera

Joint venture na jeden projekt má končit. Smlouva proto určí, kdy a jak: dosažením cíle, uplynutím doby, rozhodnutím partnerů nebo vystoupením jednoho z nich. Každý z těchto způsobů vyžaduje vypořádání majetku, dluhů a výsledků, a proto ho smlouva popisuje předem, nejlépe s příkladem výpočtu.

Zákon řeší změnu poměrů jen obecně. Změní-li se poměry tak, že společného účelu nelze bez zvýšení příspěvku dosáhnout, může ten, kdo není ochoten svůj příspěvek zvýšit, ze společnosti vystoupit, anebo z ní být vyloučen (§ 2722 odst. 2 občanského zákoníku). Pro joint venture, kde hrozí zdražení projektu, to znamená, že smlouva má upravit, kdo dofinancuje a za jakých podmínek.

Vypořádání při skončení zahrnuje tři věci: majetek, který společnost nabyla, dluhy, které je třeba uhradit, a výsledky, které je třeba rozdělit. Smlouva určí, kdo vypořádání vede, jak se majetek oceňuje a jak se řeší spory o ocenění. Nejistota v této fázi bývá nejnákladnější, protože partneři už nemají zájem spolupracovat a každý hájí vlastní pozici.

Do smlouvy patří i vystoupení partnera během projektu. Může jít o převzetí podílu druhým partnerem, o koupi třetí osobou nebo o ukončení projektu. Opce na odkup podílu, předkupní právo a doložka o změně ovládání partnera jsou běžné nástroje, které chrání druhou stranu před tím, že by se jí partner změnil bez jejího vědomí.

Standard trhu a varovné signály

Dobrá smlouva o joint venture obsahuje několik povinných částí: účel a rozsah, vklady a soupis, rozdělení podílů, správu a rozhodování, pravidla patu, ochranu know-how, vlastnictví výsledků, odpovědnost vůči třetím osobám, financování, vystoupení a konec. Každá z nich je krátká, ale musí být přesná.

Varovným signálem je smlouva, která mluví o „spolupráci“, ale neříká, kdo za co ručí. Druhým signálem je padesátiprocentní rozdělení bez mechanismu patu. Třetím je smlouva, která nevymezuje vklady, takže se později spor vede o to, co do projektu patřilo. Čtvrtým je absence pravidel pro financování dalších nákladů, která se projeví ve chvíli, kdy je projekt dražší.

Jednání o joint venture často začíná dokumentem o záměru, který strany podepíšou před podrobnou smlouvou. Otázku, kdy takový dokument zavazuje a kdy ne, rozebírá text o term sheetu. Platí obdobně i pro joint venture: co je v dokumentu závazné, musí být jasně označeno.

Pomáhá také rozdělit smlouvu na rámcovou část a přílohy. Rámcová část obsahuje trvalá pravidla, přílohy plán projektu, rozpočet, seznam vkladů a harmonogram. Operativní přílohy lze nastavit tak, aby se v předem sjednaných mezích aktualizovaly jednodušším postupem. Pokud by však změna přílohy fakticky měnila samotnou smlouvu nebo základní práva a povinnosti partnerů, uplatní se požadavek jednomyslnosti podle § 2729 odst. 2 občanského zákoníku.

Typické chyby a jejich cena

Nejčastější chybou je podepsat dokument o záměru a pustit se do práce bez smlouvy. Partneři investují čas a peníze, a když dojde ke sporu, mají jen e-maily. Cenou je spor o to, co kdo slíbil, a o to, komu patří výsledky, které vznikly bez jasných pravidel.

Druhou chybou je podcenit odpovědnost vůči třetím osobám. Partner si myslí, že ručí jen za svou část, ale dodavatel nebo banka může žádat plnění po kterémkoli z nich. Teprve při nezaplacené faktuře se ukáže, že vnitřní rozdělení ztráty třetí osobu nechrání. Cenou je nečekaná platba a následný spor mezi partnery o vyrovnání.

Třetí chybou je opomenout vklady a výsledky vývoje. Smlouva neříká, kdo vlastní technologii, kterou partner do projektu přinesl, a co vznikne při spolupráci. Po skončení projektu se vedou spory o licence, a partner, který investoval do vývoje, zjistí, že výsledky nemůže využít bez souhlasu druhého.

Čtvrtou chybou je nepamatovat na konec projektu. Smlouva popisuje zahájení a průběh, ale nikoli to, jak se vypořádá majetek, kdo uhradí poslední náklady a jak se oceňují výsledky. Právníci ARROWS advokátní kanceláře posuzují u každého společného podniku formu, rozdělení rizik, ochranu know-how a mechanismus vystoupení, protože správná volba závisí na odvětví a na tom, kolik firma do projektu vkládá.

Rizika společného podniku bez smlouvy

Závěrečné shrnutí

Společný podnik na jeden projekt stojí a padá na smlouvě, která určuje formu, vklady, rozhodování, ochranu know-how a konec. Článek ukázal, že občanský zákoník řeší jen základ, že partneři ručí vůči třetím osobám společně a nerozdílně a že rozhodnutí o změně smlouvy vyžaduje jednomyslnost.

Pro vedení firmy z toho plyne jasný úkol: před zahájením projektu vybrat formu, sepsat soupis vkladů a sjednat pravidla patu a vypořádání. Odložení těchto kroků vede k tomu, že partneři jednají o pravidlech až ve sporu, kdy už není ochota ke kompromisu.

Právníci ARROWS advokátní kanceláře připravují a vyjednávají smlouvy o společném podniku ve výrobě, IT a energetice a zastupují firmy při jednání s partnery. Napište nám na konzultace@arws.cz nebo si projděte naši službu pro smlouvy a vyjednávání.