Chcete z firmy vybrat peníze, ale ne prodat podíl –

Co úvěrový výběr kapitálu řeší a co neřeší

Tato operace je odpověď na situaci, kterou zná většina majitelů zavedených firem: v účetnictví leží roky nerozdělený zisk, firma má stabilní provoz, ale vlastník k těm penězům nemá přístup, protože jsou vázané v pracovním kapitálu a v majetku. Prodat firmu nechce, protože ji chce dál řídit. Řešením je zadlužit firmu proti jejím vlastním budoucím peněžním tokům a výnos z úvěru použít na plnění vlastníkovi. Vlastník získá likviditu, kterou by jinak dostal až při prodeji.

Nedostatek zisku ale tato operace neřeší. Pokud provoz nevydělává, žádná struktura peníze nevytvoří; jen přesune riziko na věřitele a nakonec na statutární orgán. Neřeší ani konflikt mezi společníky, protože rozdělení zisku zpravidla vyžaduje rozhodnutí nejvyššího orgánu přijaté potřebnou většinou. Typickým důvodem, proč o ní majitelé uvažují, je generační nebo investiční rozhodnutí. Vlastník chce koupit nemovitost, vypořádat rozvod nebo financovat nástupnictví, ale nechce pustit řízení ani přijmout investora.

Druhým důvodem bývá příprava na pozdější prodej. Úvěrový výběr umožní dostat část hodnoty ven dřív a při samotném prodeji vyjednávat o menší částce, což u některých struktur zjednodušuje jednání s kupujícím. Pro operaci, při níž se úvěrem financuje plnění vlastníkovi bez změny vlastnické struktury, se v bankovní praxi používá i anglické označení dividend recapitalisation. Test insolvence je kontrola, zda si korporace výplatou nepřivodí úpadek.

Tři cesty, kterými se kapitál dostane k vlastníkovi

První cestou je běžné plnění z vlastních zdrojů, bez úvěru. Je nejjednodušší, ale limitované tím, kolik má firma volné hotovosti. Podrobně ho popisuje náš článek o rozdělení a výplatě zisku v s. r. o. a a. s. Druhou cestou je úvěr. Banka ho poskytne proti peněžním tokům a zajištění, firma plní vlastníkovi a dluh splácí z provozu. Vlastník drží podíl dál a při pozdějším prodeji prodává firmu, která už část hodnoty vyplatila.

Třetí cestou je částečný prodej podílu investorovi. Vlastník dostane peníze od třetí osoby, firma se nezadluží, ale vlastník ztrácí část kontroly a získává partnera do rozhodování. Volba mezi nimi není otázkou daní, ale rizika. U úvěrové cesty nese riziko firma a její věřitelé. U částečného prodeje ho nese vlastník tím, že se dělí o budoucí růst. To je rozhodnutí pro majitele, ne pro účetní.

V praxi se druhá a třetí cesta kombinují. Vlastník nejdřív vybere úvěrem částku, kterou firma bezpečně unese, a zbytek řeší vstupem investora nebo prodejem o několik let později. Pořadí obou kroků přitom ovlivňuje ekonomiku i podmínky následné transakce, protože zadlužení mění ocenění a vstup investora zpětně mění úvěrovou kapacitu i cenu financování. Kupující i investor přitom hodnotí stejnou firmu, jen v jiném okamžiku jejího zadlužení.

Čtyři testy, které musí firma projít

Následující testy popisují typický postup u zavedené výrobní nebo obchodní firmy; jejich pořadí a váha se mění podle toho, jestli má firma bankovní financování už dnes a jestli je součástí skupiny. Proto je právníci ARROWS advokátní kanceláře posuzují u každé firmy zvlášť. První test je zdrojový. Částka k rozdělení nesmí v kapitálové společnosti překročit součet výsledku hospodaření posledního skončeného období, výsledku hospodaření minulých let a ostatních fondů, které lze použít podle uvážení, sníženo o povinné příděly § 34 zákona o obchodních korporacích.

Druhý test je bilanční a má dvě roviny. Vlastní kapitál nesmí po rozdělení klesnout pod výši upsaného základního kapitálu zvýšeného o fondy, které nelze rozdělit. Vykazuje-li navíc rozvaha v aktivech náklady na vývoj, snižuje se částka k rozdělení o jejich dosud neodepsanou část. Rozhodnutí přijaté v rozporu s kteroukoli z obou podmínek nemá právní účinky. Firmy s kapitalizovaným vývojem na druhou podmínku narazí často až při přípravě podkladů pro banku.

Třetí test je insolvenční a je na něm celá operace postavená. Korporace nesmí vyplatit podíl na zisku nebo jiných vlastních zdrojích, pokud by si tím přivodila úpadek; totéž platí pro zálohu § 40 zákona o obchodních korporacích. Tento zákaz chrání věřitele, a proto ho nelze obejít dohodou se společníkem ani usnesením nejvyššího orgánu.

Čtvrtý test je provozní a zákon ho nepředepisuje. Jde o to, jestli firma unese splátky i v horším roce. Banka ho udělá vždy; vedení by ho mělo udělat dřív než banka. Rozdíl proti třem předchozím je v tom, že jeho výsledkem není zákaz, ale obchodní rozhodnutí o bezpečné výši dluhu, které za vedení nikdo jiný neudělá.

Vedle testů podle zákona o obchodních korporacích stojí ještě jedna podmínka, na kterou se při přípravě zapomíná. Není-li skutečný majitel zapsán v evidenci skutečných majitelů, nesmí mu korporace podíl na zisku ani jiné vlastní zdroje vyplatit; totéž platí pro příjemce, který sám nemá zapsaného žádného skutečného majitele. Právo na takto nevyplacený podíl navíc zaniká koncem účetního období, ve kterém bylo o výplatě rozhodnuto (§ 53 zákona o evidenci skutečných majitelů).

Zásadní je, že se tyto testy neposuzují všechny ke stejnému okamžiku. Zdrojový a bilanční test limitují už samotné rozhodnutí o rozdělení; zákon je formuluje jako zákaz zisk nebo jiné vlastní zdroje rozdělit. Insolvenční test je naopak testem výplaty: společnost nesmí podíl vyplatit, pokud by si tím přivodila úpadek. Mezi rozhodnutím a výplatou přitom bývají týdny a v nich se stav firmy může změnit.

U výplaty v tranších je proto nutné insolvenční a provozní posouzení zopakovat před každou jednotlivou platbou a jeho výsledek zaznamenat. To je organizační závěr, který firmy podceňují nejčastěji, protože testem pověří účtárnu a považují ho za odbytý rozhodnutím valné hromady. Samotné usnesení valné hromady tedy nestačí jako doklad o tom, že podmínky byly splněny i v den, kdy peníze odešly.

Hranice, kterou zákon o obchodních korporacích nepustí

Statutární orgán není v této operaci v roli vykonavatele. O vyplacení rozhoduje on, a je-li rozdělení v rozporu se zákonem, podíly se nevyplatí. Má se za to, že členové statutárního orgánu, kteří s takovým vyplacením souhlasili, nejednali s péčí řádného hospodáře. To je jádro odpovědnostního rizika. Valná hromada může rozhodnout o rozdělení, ale statutární orgán, který plnění provede přes nesplněný test, nese následky sám.

Druhou hranicí je finanční asistence, tedy poskytnutí zálohy, zápůjčky, úvěru nebo zajištění samotnou korporací pro účely získání jejích podílů. I pro ni platí obdobně pravidlo o zákazu přivodit si úpadek § 41 zákona o obchodních korporacích. Rozhodující je, že financování nebo zajištění poskytuje sama dotčená společnost. Běžný akviziční úvěr, který si kupující vezme od banky, finanční asistencí není, pokud jej cílová společnost sama nezajišťuje ani jinak nefinancuje.

Finanční asistence má vlastní schvalovací režim a ten není formalitou. U společnosti s ručením omezeným zákon žádá spravedlivé podmínky, písemnou zprávu jednatele s věcným zdůvodněním, schválení valnou hromadou a uložení zprávy do sbírky listin. U akciové společnosti musí asistenci navíc připouštět stanovy, představenstvo musí prošetřit finanční způsobilost příjemce, valná hromada rozhoduje dvoutřetinovou většinou a společnost vytváří zvláštní rezervní fond ve výši poskytnuté asistence.

Třetí hranicí je zákaz bezúplatného plnění společníkovi, z něhož zákon připouští jen úzké výjimky typu přiměřeného příležitostného daru. Operace, která se v dokumentaci tváří jako něco jiného než plnění vlastníkovi, naráží právě sem a nepomůže jí ani to, že strany myslely něco jiného.

Poslední hranice je časová. Právo na podíl, který nebyl kvůli hrozícímu úpadku vyplacen do konce účetního období, zaniká. Odložit plnění na lepší časy tedy nejde. Vedle toho platí i lhůta pro samotné rozdělení. Na základě řádné nebo mimořádné účetní závěrky lze rozdělit zisk a jiné vlastní zdroje do konce účetního období následujícího po období, za něž byla závěrka sestavena. Operace postavená na starší závěrce proto neprojde.

Daňová vrstva: kdy úroky přestanou být nákladem

Úvěr má smysl jen tehdy, když jsou úroky daňově uznatelné. Základní otázku už judikatura vyřešila ve prospěch firem. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 25/2009 ze dne 25. 3. 2010 uzavřel, že úroky a jiné důvodně vynaložené náklady na financování výplaty podílů na zisku společníkům jsou nákladem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, bylo-li o výplatě rozhodnuto v souladu se zákonem.

Podmínka v citované větě je přitom obchodně důležitá. Zákonnost rozhodnutí o výplatě a jejího provedení je významným předpokladem pro obhájení daňové uznatelnosti financování. Vadná výplata tedy nezpůsobí jen korporátní problém, ale ohrozí i daňový efekt celé operace. Jestli úroky obstojí, rozhoduje mimo jiné to, kdo je věřitelem a jak je sazba nastavena — proto strukturu právníci ARROWS advokátní kanceláře posuzují korporátně i daňově najednou.

Zákon o daních z příjmů uznatelnost dále omezuje: výsledek hospodaření se zvyšuje o kladný rozdíl mezi nadměrnými výpůjčními výdaji a limitem, kterým je vyšší z částek 30 % daňového zisku před úroky, zdaněním a odpisy, nebo 80 000 000 Kč § 23e zákona o daních z příjmů. Částka vyloučená v jednom období přitom není ztracena; za zákonem daných podmínek si o ni lze snížit základ daně v následujících obdobích.

Pro většinu středních firem je rozhodující druhá hranice a limit je v praxi dosažitelný jen u velkého zadlužení. U firem ve skupině se ale k úvěru od banky přičítají i vnitroskupinové úroky a obraz se mění. Výjimku z tohoto režimu může využít zejména samostatně stojící společnost, která současně nemá přidruženou osobu ani stálou provozovnu, nepodléhá konsolidaci a není konsolidující účetní jednotkou.

Vedle toho platí pravidlo nízké kapitalizace u úvěrů od spojených osob a pravidlo obvyklých cen, které se uplatní na úrokovou sazbu. Úvěr vedený přes vlastní holding je proto daňově citelně rizikovější než úvěr od banky na provozní společnost. Poslední vrstvou je zdanění plnění na straně vlastníka; souvislosti popisuje náš text o progresivní dani a jejích dopadech na manažery, investory a dividendy.

Co se stane, když firma po výplatě skončí v insolvenci

Toto je scénář, kvůli kterému se tyto operace dokumentují pečlivěji než jiné. Insolvenční správce může podle okolností zkoumat naplnění tří skutkových podstat a článek by byl neúplný, kdyby zmínil jen jednu z nich. První je právní jednání bez přiměřeného protiplnění, druhou a u výplaty zisku v praxi nejčastější je zvýhodňující právní jednání. U obou lze podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona odporovat jednání učiněnému v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby blízké nebo osoby tvořící s dlužníkem koncern, a v době jednoho roku ve prospěch jiné osoby.

Třetí cestou je úmyslně zkracující právní jednání, u něhož je rozhodná doba pět let. Tříletý horizont, se kterým firmy počítají, tedy není nejzazší. U plnění ve prospěch osoby blízké nebo osoby v koncernu se navíc předpokládá, že je dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, a důkazní břemeno se obrací na příjemce plnění. U ostatních příjemců tato domněnka neplatí a úpadek v době plnění musí prokázat insolvenční správce.

Judikatura ukazuje, že napadnout lze obojí, rozhodnutí i platbu. Ve věci posuzované ještě podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 ICdo 6/2012 ze dne 31. 3. 2014 uzavřel, že odpůrčí žalobou lze odporovat i rozhodnutí valné hromady nebo jediného společníka v její působnosti o rozdělení zisku. Pro dnešní korporátní úpravu je to silné vodítko, nikoli přímý judikát.

Druhé rozhodnutí míří na samotné platby. V usnesení sp. zn. 29 ICdo 35/2017 ze dne 24. 10. 2018 Nejvyšší soud posoudil výplaty podílu na zisku jedinému společníkovi jako zvýhodňující právní jednání a potvrdil povinnost vydat získaný prospěch do majetkové podstaty. Šlo o platby provedené v době, kdy dlužník nehradil pohledávky více než tři měsíce po splatnosti.

Důkazní podklad k tomu, že firma v době plnění v úpadku nebyla, se vyrábí v okamžiku plnění, ne o tři roky později. Patří do něj mezitímní závěrka, přehled splatných závazků ke dni plnění, potvrzení o bezdlužnosti vůči veřejnoprávním věřitelům a finanční model se splátkovým kalendářem. Žádný z nich sám o sobě úpadek nevyvrací, protože ten se posuzuje podle zákonných znaků platební neschopnosti a předlužení. Dohromady jsou ale nejsilnějším materiálem, který po letech obstojí.

Jestli plnění obstojí při pozdějším zkoumání, rozhoduje stav firmy ke dni výplaty a to, jestli je příjemce osobou blízkou nebo osobou v koncernu. Stejný spis přitom slouží i druhému účelu: statutární orgán jím prokazuje, že při rozhodování o výplatě jednal s péčí řádného hospodáře, a to nezávisle na tom, jak dopadne firma.

Pět chyb, které operaci prodraží nebo zastaví

Chyby u těchto operací nevznikají v úvaze, jestli do nich jít, ale v provedení. Všech pět níže se opakuje bez ohledu na velikost firmy a každá z nich má vyčíslitelnou cenu. Která z nich hrozí konkrétní firmě, rozhoduje to, jestli je ve skupině a jak dlouho už má bankovní financování — proto to právníci ARROWS advokátní kanceláře procházejí na začátku, ne až při čerpání.

První je výplata bez samostatného insolvenčního testu ke dni plnění. Valná hromada rozhodne, peníze odejdou týž týden a nikdo znovu neověří, jestli firma podmínku splňuje i v den platby. Provést rozhodnutí a výplatu ve stejný den přitom zákon nezakazuje; chybou je, že test ke dni plnění neproběhne a nezůstane po něm záznam. Statutární orgán tím přichází o nejsilnější důkaz, který by měl k dispozici.

Druhá chyba je stará závěrka. Firma postaví celou operaci na číslech, která už nesmí sloužit jako podklad pro rozdělení, a zjistí to ve chvíli, kdy banka žádá doložit zdroj plnění. Třetí chyba je financování přes holding bez daňového posouzení: úvěr se vezme na mateřskou společnost, ta půjčí dceři a úrok se nastaví od stolu. Správce daně pak posuzuje obvyklost sazby i limit uznatelnosti a doměřuje zpětně za celé období, včetně penále.

Se třetí chybou souvisí samostatná daňová past, kterou většina majitelů nezná. Úroky z úvěru přijatého mateřskou společností v období šesti měsíců před nabytím podílu v dceřiné společnosti se považují za náklad související s držbou tohoto podílu, dokud poplatník neprokáže, že úvěr s držbou podílu nesouvisí § 25 zákona o daních z příjmů. Na dceřinou společnost, která si úvěr bere sama na výplatu matce, toto pravidlo nedopadá.

Čtvrtá chyba jsou kovenanty podepsané podle optimistického modelu. Firma se zaváže držet poměr zadlužení, který unese jen při plánovaném růstu, a při prvním slabším roce porušení nastane. Cena není jen sankce, ale ztráta vyjednávací pozice vůči bance ve chvíli, kdy je firma nejzranitelnější. Pátá chyba je chybějící dokumentace bonity: podklad ke dni plnění se po letech dohledává jen velmi obtížně a u příjemce z okruhu osob blízkých nebo koncernu leží důkazní břemeno na něm.

Rizika úvěrového výběru kapitálu pro firmu i pro vedení

Tři čísla, která si vedení musí spočítat předem

První číslo je volná částka podle zdrojového a bilančního testu. Není to nerozdělený zisk z rozvahy, ale hodnota, která projde oběma zákonnými limity současně. Tohle číslo je strop celé operace a úvěr ho nezvyšuje. Druhé číslo je roční dluhová služba v pesimistickém scénáři. Pokud firma splátky neunese při poklesu tržeb o pětinu, struktura nastavená na optimistický model není financování, ale odklad problému.

Třetí číslo je čistý výnos pro vlastníka po zdanění. Bez něj nelze porovnat úvěrovou cestu s částečným prodejem podílu, a právě to je rozhodnutí, které má majitel udělat jako první. Všechna tři čísla přitom vznikají ještě před jednáním s bankou, protože banka je nespočítá za vedení. Souvislosti k načasování shrnuje náš text o výplatě zisku v roce 2026 za rok 2025

Závěrečné shrnutí

Úvěrový výběr kapitálu je nástroj, kterým vlastník dostane ven část hodnoty své firmy, aniž by prodal podíl nebo pustil řízení. Článek ukázal, že o maximální částce rozhodují zákonné limity pro rozdělení zisku a jiných vlastních zdrojů, zatímco úvěr řeší likviditu k jejich výplatě a jeho bezpečnou výši určuje kapacita provozu splácet. Zdrojový a bilanční test limitují už rozhodnutí o rozdělení, insolvenční test se vztahuje k okamžiku každé jednotlivé výplaty.

Druhá polovina rozhodnutí je daňová a insolvenční. Úroky z úvěru na výplatu zisku jsou podle správní judikatury v zásadě uznatelným nákladem, ale jen při zákonném rozhodnutí o výplatě a v mezích limitu nadměrných výpůjčních výdajů. Plnění vlastníkovi lze navíc zpětně napadnout, pokud se firma dostane do potíží, a to v horizontu až pěti let. Obojí se řeší v okamžiku plnění, ne později.

Pro majitele a jednatele je to rozhodnutí se dvěma horizonty. V krátkém jde o likviditu bez ztráty kontroly, v dlouhém o to, že firma si s sebou ponese dluh, který kupující při pozdějším prodeji promítne do ceny. Odložit rozhodnutí je legitimní volba; provést celou operaci bez propočtu obou horizontů není.

Cena chyby může dopadnout jak na společnost, tak osobně na členy statutárního orgánu. Firmě odteče majetek, který se nemusí vrátit, a členové statutárního orgánu čelí zákonné domněnce, že nejednali s péčí řádného hospodáře. Nejúčinnější obranou je dokumentace vzniklá ve správný okamžik.

Právníci ARROWS advokátní kanceláře připravují korporátní dokumentaci k těmto operacím, posuzují strukturu z právní i daňové stránky, vyjednávají podmínky s financující bankou a zastupují klienty při kontrolách i v incidenčních sporech. Kancelář zároveň propojuje klienty, kteří hledají investora, kupce nebo obchodního partnera. Chcete-li si ověřit, kolik zadlužení vaše firma unese a jak operaci doložit, napište na konzultace@arws.cz nebo si projděte naši praxi v oblasti korporátního práva, holdingů a struktur.